Vzpomínka na piknik

Už nějakou dobu nad BDSM a DS přemýšlím trošku jinak. Nejde mi nyní tolik o okamžité potěšení nebo bolest, ale o intenzivní emoce. A správné emoce, správná nálada, dokáže udělat i z celku obyčejného okamžiku něco neuvěřitelného. To vše nějak umocňuje zážitek a pomůcky a praktiky někdy spíše slouží vyvolání těch emocí, kdy je milování jiné...


Říkám tomu „emocionální BDSM“. Jemné a intenzivní. Umožňující jít hlouběji s „obyčejnou“ bolestí a potěšením. Tohle je popis hezké chvilky, kterou jsem prožil s jednou dívkou. I ona sice nakonec odešla z mého života; fyzická vzdálenost má své nevýhody. Nicméně na to, co jsme spolu prožili, budu vzpomínat dlouho.


Je to podruhé, co přijela. Váží za mnou docela dlouhou cestu a já mám radost.

„Napadlo mě, že bychom si mohli udělat piknik, zvířátko,“ nadhodím klidně

„To zní hezky, Pane. Ráda s Vámi půjdu,“ špitne

Já se mezitím pasu pohledem na ni. Je štíhlá, krásná, o něco starší než já a o něco nižší, ale když jí líbám na uvítanou, nemusím se sklánět.
Vlasy si dle mého přání nabarvila nafialovo; odstíny jsou místy světlejší, místy tmavší a vypadá to dobře, „zajímavě“; o tolik lepší než jen jeden odstín.
Krk jí velice těsně obepíná úzký kus stříbrného kov – permanentní obojek, který jsem jí dal. Na sobě má letní bílé šaty, které zdůrazňují její ženskost a jemnost.

Možná jsme oba trošku nervózní, protože je to trošku nezvyklé. Neznáme se dlouho, neznáme se dokonale, ale oba si přejeme, aby mi patřila. Vše nebo nic. Má lady v bílém; někdo, kdo mě má přimět v životě udělat spoustu hezkých hloupostí. Vyvolat touhu, vášeň, umocňovat chuť žít a milovat.
Někdy jí říkám „kurvičko“ nebo „otrokyně“, ale vyslovuji to se vší něhou, kterou v sobě dokážu najít. Snažím se, aby se mi oddala; věnovala mi svoje tělo, mysl bude následovat.

V parku je příjemný chládek. Vytahujeme deku, nalévám víno a povídáme si o nedůležitých věcech. Nejhezčí chvíle je, když si na tu deku lehneme. Chvíli pokuřuje cigaretu, možná přemýšlí nad tím, co ji dnes čeká a já si ani nevšimnu, že mi nechtě propálí deku.
Od té chvíle se začnu pomalu ztrácet v tom momentu; nemyslím na nic a pokud ano, tak na to hezké, nebo na ni.

Neděláme žádné zbrklosti. Zlehka se mě dotýká; prostě je tu a já také, ve stejném okamžiku. Postupně ji přiměji lehnout si jinak, instinktivně se snažím, aby překryla moje tělo svým. Přes její jemné šaty cítím měkkost a poddajnost jejího těla. Je to příjemné. Nevím, jak dlouho takhle zůstáváme.

Možná jsme tak už dlouho, možná jsem to jen já, kdo nedokáže úplně zůstat na místě. Postupně se „probouzíme“ zvedáme jakéhosi společného sna.

Prostě nastal čas...pokračovat. Ptám se jí, jestli do toho chce opravdu jít. Ona s určitým zaváháním souhlasí, bere si obal, který jí podávám a otevírá ho. Ten souhlas; to, že si to i ona sama přeje, mi dělá obrovskou radost.

Obal obsahuje bílé kontaktní čočky. První si nasazuje rychle. S druhou trošku váhá, protože jakmile si nasadí u druhou čočku, nebudu vůbec nic vidět.

Udělá to, takže je pro tuto chvíli oslepená. Nasazuji jí sluneční brýle, aby nepřitahovala zbytečně pozornost. Tohle je náš světa, naše hra. Následně jí dávám kovová pouta. Jsou docela masivní, ale ve správné barvě, takže hezky ladí s obojkem. Deku a věci necháváme na místě a jdeme se projít.

Dotknu se jí tak, aby věděla, že jí nabízím rámě. Zavěsí se na mě a společně procházíme parkem.

Po delší dobu ji jen vedu a sotva se jí dotýkám, přidržuji na ní svou ruku, aby se neztratila, věděla kde jsem a věděla kam jít. Během procházky si s ní hraju; snažím se vyvolat co nejsilnější reakci co nejlehčím dotekem. Vybírám si různá, ale „společensky přijatelná“ místa a lehce tam pokládám ruce. Maximálně věnuji pozornost tomu, jak na to reaguje. Prostě si hraji a baví mě to tak moc, že vůbec nevnímám, jak plyne čas.

Chvíli procházíme po cestě, kde je hodně lidí, splyneme s jejich proudem. Jiný pár, muž a žena o něco málo mladší než my, si všimne těch pout. Ta žena říká něco ve smyslu „podívej“, trošičku se jako kdyby hihňá a zní to lehce, zvědavě, asi jako kdyby o něčem podobném také přemýšleli a líbilo se jim to. Ale to je jen další chvilka, která míjí a já si díky tomu dál uvědomuji, jak je mi tohle příjemné. Možná bych ji jednou rád vedl úplně stejně, ve stejném obojku a šatech, akorát na řetězu? Nebo je to snad moc? Těžko říct, takhle mi to v tuhle chvíli stačí, vyhovuje nám to oběma a to je hlavní.

Cítím, že je nějakým způsobem vzrušená, možná více duševně, emocionálně než fyzicky. A tak to zase trošku stupňuji. Zastavíme se pod stromem a já v sobě cítím touhu jí políbit. Tudíž to bez váhání udělám. A o co lehčí byly moje doteky, o to intenzivnější, hltavější jsou moje polibky. Z úst jí uteče krátké vzdychnutí když jí trošku kousnu do rtu. Také jí krátce, ale pevně stihnu ňadra a jí unikne z úst další hláska.

Nyní je lehké udržovat ji v tomhle stavu. Celé její tělo je mi naprosto k dispozici, je měkké a poddajné. Správně odpovídá na mé doteky a vše jde bez sebemenší snahy.
Dokud jsme si jen psali, mohla mi kdykoliv utéct, smazat si profil, přestat si se mnou psát. Mohla se věnovat komukoliv jinému či na mě prostě zapomenout. Jenomže ona věnovala dost energie tomu, aby mě alespoň trochu poznala...a tohle je její odměna – je nyní vlastněna. Co lépe, přesně tohle mi následně sama potvrdí.


„Teď o mně musíte pečovat, Pane,“ říká, když ji přestanu líbat

To emocionální, ale i fyzické vzrušení dále stoupá a nyní už budeme muset pokračovat v soukromí.

Tudíž o něco později sedáme do auta. Ona je stále oslepená, stále ochotně a bez námahy v mé moci. Během cesty autem na ni mluvím, snažím se dál stupňovat to napětí. Přeci jen, ona neví, kdy zastavíme, kdy ji odvedu k sobě a konečně ji zbavím oblečení. Vím, že na to oba myslíme; na tu chvíli, kdy to přijde; že to musí přijít. A ani jednoho z nás nenapadne, že bychom mohli nebo chtěli udělat něco jiného.

Konečně jsme na místě a já vystupuji z auta, otevírám jí dveře a dotekem ji vedu. Vystoupit z auta je pro ni trošku náročnější, ale i tak to zvládne elegantně...jenom je poznat, že nevidí. Dál cítím, že ji mám hezky v hrsti.

Odemykám dveře a vcházíme dovnitř. Jakmile dveře zavřu, okamžitě ji znovu líbám, přitisknu jí k stěně, líbám intenzivněji a sundávám jí její bílé šaty. Ty dopadnou na zem jako něco nechtěného, jako něco, co nám překáží už nějakou dobu a teď je to konečně pryč.

Konečně je přede mnou tak, jak by čubka měla být; nahá, pouze v obojku. Její tělo je připravené –vnímám, že šaty mají vlhkou skvrnu v oblasti jejího klína. Stojí přede mnou zády, ruce má za sebou. Chytám ji způsobem, který mi umožňuje si ji vést před sebou a ona je překvapená, že se nemůže vyprostit, byť jsem jí nesvázal ani nesepnul ruce pouty. Chytám ji za něžně ale pevně za vlasy, lehce jí zakloním hlavu nahoru a ošáhávám její tělíčko. Naprosto bezbranná čubička…

Teď nás čeká ta intenzivnější část; část, na kterou se moc těším. Ale tahle vzpomínka není o tom, co jsme spolu dělali následně, tahle vzpomínka je o tom, jak jsme se k tomu dostali.

Takhle bych lehce rád žil většinu svého života; spontánně ztracen v okamžiku, bez váhání, složitostí či plánování.
Je to něco, co bych rád zažil znovu, podobné emoce a podobná odevzdanost. Jenom lépe, častěji.

Těším se, až se tam znovu s někým dostanu.

Publikováno: 16.08.2019 v 12:11
Přečteno: 87×
Bez komentářů

Přidat komentář

Pro odeslání komentáře se přihlaš na BDSMLife.cz

Archív

08/1907/1904/19