Voayer - výstava skutečných nahých mužů

Malá reportáž z mé účasti jako vystaveného modelu.

Když se ohlédnu zpět v mém životě, tak byl každý posun doprovázený nějakým skokem do neznáma. Měl různé podoby, začalo to před dvaceti lety tím skutečným skokem bungee jumping po hlavě ze sto metrů. Pak třeba chůze po žhavém uhlí, po střepech, začátek samostatného živnostničení byl také silný zážitek. Nebo loni v létě jsem si věnoval pobyt v noci, v lese, ve velké bouři, bez šatů (podrobně jsem o tom psal na fb). Všechno to byly situace, kdy jsem více méně ztratil kontrolu nad sebou, nad svým životem, nad svými penězi, nad svým tělem, nad svým rozhodováním a odevzdal se tomu, co přijde.

Poslední veliký dárek, poslední veliký skok do neznáma jsem si daroval minulou sobotu. Účast na výstavě Voayer, kde jsem byl vystavený nahý a spoutaný. Návštěvníci si mě mohli nejen prohlížet, fotografovat, ale mohli si na mě i sáhnout. Kamkoli. Největší skok do neznáma v mém životě.

Jak to začalo?
Na jaře letošního roku se v Praze v Tančícím domě konala výstava Voayer – poslední výstava skutečných nahých žen, ve stylu bdsm, které jsem se účastnil jako návštěvník se svou tehdejší přítelkyní. Přes prvotní obavy jsme si výstavu nakonec oba krásně užili. Přítelkyně se profesionálně věnuje tantrickému dotýkání, takže když jsme se společně dotýkali nahých spoutaných žen a s láskou hladili jejich těla, věřím že jim to bylo příjemné stejně tak jako nám.

Co pro mě znamená bdsm. Milování muže a ženy je krásné ne podle nějaké naučené techniky (to je zase ten civilizační rozum), ale podle toho, jak se dokáží vzájemně otevřít. Pokud je vzájemná důvěra tak veliká, že jeden může toho druhého spoutat, tak ta důvěra a odevzdání se a propojení dále narůstají. Jsou jako okno, skrze které na sebe přímo hledí mužská a ženská energie, což je velmi vzrušující. Neříkám že bdsm je jediná možnost, jak plně otevřít tohle okno dvou duší, je jednou z mnoha.

Když jsem se po čase dozvěděl, že Mário pořádá 17. listopadu další výstavu „Voayer – výstava skutečných nahých mužů“, začalo ve mně hlodat pokušení, dopřát si další velký prožitek. Srdce se tetelilo: jo jo jo! Rozum z toho byl tak trochu na větvi. Nabízelo se překonání studu z nahoty – nikdy jsem nebyl ani na nuda pláži. Zkouška přijetí svého těla. Co když budou mít ostatní modelové krásná vysportovaná těla a já budu vedle nich vypadat nezajímavě? A vůbec - nahý, připoutaný, co když mě to bude vzrušovat, když mám bdsm hrátky rád? Co se všechno může stát? Jak tuto akci pak vyobrazí média? Co když pak budu vypadat jako úchylák? Prostě další mega skok po hlavě do neznáma.

Oslovil jsem organizátora výstavy Mária a ve stylu přátelsky pohodové komunikace jsme se domluvili na mé účasti na výstavě. Jako modelu. Nahého. Spoutaného. Napětí. Strach. Těšení. Vzrušení. Neznámo. Výstava měla být s maskami přes obličej a protože ty klasické bdsm kukly se mi nelíbí, nakoupil jsem na aliexpresu několik různých masek v řeckém stylu. Jak se výstava blížila, pomalu ve mně začalo narůstat napětí. A strach. Ten strach, kterému chci říct ahoj a podat mu ruku. Vtipný okamžik nastal, když jsem si chystal masky a vůbec tak nějak i sám sebe a blesklo mi hlavou: „A co si vlastně vezmu na sebe?“. No vlastně nic.

Aby to bylo ještě víc vtipné, tak jsem sebou minulý týden při volejbale při skoku po míči krásně praštil na palubovku. Super. Takže na bdsm výstavě s velkou modřinou na boku, 20cm od penisu. V pátek večer před výstavou mě vzala Kačenka na nákup mejkapu, kterým jsem tu modřinu před každým vstupem zamaskoval. To byl vlastně začátek toho skoku, od kterého jsem se cítil jakoby nesený láskou. Když mě druhý den ráno doprovázela až k Drive house, kde se konala výstava, prý jsem vypadal jako hromádka neštěstí. Říkám: ne ne. Ona: ale jo. Ženy. Vždycky mají pravdu.

Kačenka. Kačenka k té výstavě přišla tak trochu jak slepý k houslím. Známe se dva měsíce, neví nic o bdsm, tedy kromě pár vázání, které jsme si už stihli užít. Chtěla jít na výstavu se svou kamarádkou, ta nečekaně odletěla do Paříže a na poslední chvíli už nenašla žádný doprovod. Vydat se na takovou výstavu samotná byla pro ní možná stejně velká výzva, jako pro mě jít se nechat vystavit. Po celou dobu přijímala co jsem se rozhodl prožít a po celou době mě podporovala. Miláček.

Pak to začalo. Výstava trvala celý den, rozdělená na čtyři vstupy, každý trval 1,5 hodiny a pak 1,5 hodiny přestávka. Během každého vstupu měl být model nahý, připoutaný v nějaké bdsm pozici. Mohli jsme si určit, zda a kdo se nás může dotýkat. Zásadně v rukavicích. Jsem heterosexuál, tak jsem původně chtěl dotyky pouze od žen. Pak jsem si řekl, že nic takového už třeba nikdy v životě nazažiju, tak proč vytvářet omezení. Proč skákat jen z výšky 100m když můžu ze 200m. Takže všichni.

V každé místnosti byl bodyguard, který dohlížel na naše bezpečí. Byli milí a starostliví. Během akce se nás průběžně ptali jestli je vše ok, jestli nechceme napít a podobně. Cítil jsem se dobře, láskyplná podpora ze všech stran a zároveň i nervózně jak se blížil začátek.

V šatně nás bylo celkem deset mužů. Žádní profi modelové, žádné korby z posilovny, žádné masky z ateliéru. Obyčejní muži, různé typy. Seznámili jsme se, povídali si jak se kdo cítí, co kdo očekává, na co se kdo těší a tak. Pohoda. Seznámil jsem se s Máriem a procházeli jsme připravené prostory. Nebudu popisovat, prohlédněte na fotkách a videích. Organizace byla v příjemném svobodném duchu, to se mi líbilo, mohli jsme si vybírat co jak kdo chceme nebo nechceme. Pro první vstup mě zaujal velký kříž do X, bdsm klasika, dosud jsem nikdy nezkoušel. Pak přišel Mário s informací, že přijde Irena, která bude vázat svého modela, který ale bude až zítra, takže hledá koho bude vázat dnes. To mě zaujalo, protože Irenu jsem před časem potkal na fb kolem bdsm a pak náhodou spoutanou na letošní jarní výstavě Voayer. Nabídl jsem se a uvnitř se smál ironii, jak se role obrátily.

Začátek. Svléknout a nahý prohopsat po schodišti zástupem oděných bodyguardů do půdního podkroví na první pozici. První vstup jsem měl na klasickém retro křesle z šedesátých let. Přišla Irena. Rád se na přivítanou objímám, říkal jsem si, jestli bude vhodné abych nahý Irenu objímal. Přišla, objali jsme se automaticky, pohoda. Otevřená jemná duše. Mimochodem těhotná. Krásný. Posadil jsem se na křeslo a – Irena mě k němu připoutala. Jemně, obyčejně, nic složitého, nic dramatického. Taková vanilka. Nesen láskou. No a pak byla výstava zahájena.

Na první vstup přišli kromě klasických návštěvníků i novináři. Nebudu popisovat své pocity, protože jsem cítil prostě všechny, které jsou. Nahý, připoutaný, svítilo na mě ostré světlo, takže jsem skoro nic neviděl a mířili na mě všechny ty fotoaparáty a kamery. Kolem mě i ve mně bouře pocitů. Uprostřed - oko hurikánu, klid, mé vědomí.

Návštěvníci.
Většinou jen prohlíželi. Někteří se dokonce tvářili, že tu vlastně ani nejsou a prohlíželi si mě nezaujatě, jakoby mimochodem, jak je jejich stud nepouštěl do přítomnosti. Další se usmívali a z těch si tu a tam někdo navlékl rukavice a přišel se dotýkat, hladit, zkoumat mé tělo. Všichni kdo se mě během celé výstavy dotýkali, byli příjemně jemní - stále nesen láskou. Někdo hladil jednou rukou, tantrici, ti se hned poznali, oběma. Hlazení od mužů jsem vnímal jako příjemnou masáž. Muži hladí spíše stejnoměrně, promyšleně, systematicky, jemně. Hlazení od žen bylo více vášnivé, různorodé, ženy si více hrály. Bavilo mě hledět jim do očí, do tváře a pozorovat jejich zaujetí. Středem zájmu byly mé bradavky a samozřejmě penis. Během celé výstavy zůstal takový, jaký byl na začátku. Když pak ke mě při třetím a čtvrtém vstupu chodily ženy, které toužily mé přirození rozdovádět, tak mi jich bylo líto, že se snaží a nejde jim to. Nechtěl jsem aby z toho měly trauma. Tak jsem jim pošeptal že je to příjemné, ale že jsem čerstvě zamilovaný a že prostě to nějak teď reaguje jen na Kačku. Úsměvy.

Kačka přišla na první vstup a po celou hodinu a půl byla v tom prostoru se mnou. Také mě hladila. Časem mi začala být zima a když u mě nikdo nebyl, chodila ke mně a zahřívala mě dlaněmi. Na Extra.cz je taková nejasná fotka, jak přede mnou někdo klečí, jakoby hlavu ve výši mého rozkroku. Ne není to žádná vášnivá scéna, to je můj miláček a rukama mi zahřívá studené bosé nohy. Nesen péčí a láskou.
Pro představu v jeden okamžik vypadala scéna takto: já nahý spoutaný na křesle, namířené fotoaparáty a kamery novinářů z Blesku, Novy, Extra, iDnes, Reflexu a já nevím koho všeho ještě a u stěny na retro gauči si sedí Kačka s Irenou a povídají si.

Po prvním vstupu se dělaly rozhovory s reportéry. Když jsem přišel poptával někoho Blesk. Uf. Blesk. V hlavě blikají výstražné vykřičníky. Váhám. Tak jo. Další skok do neznáma. Ať to stojí za to. Rozhovor na diktafon se mnou dělaly dvě milé ženy.

Po prvním vstupu jsem získal odvahu, začal jsem mít chuť si hrát, tak jsem si vybral jiné křeslo. Z hlediska bondáže a pocitu bezmoci pro mě nakonec bylo top z celé výstavy. Kovová konstrukce, pouta pro ruce nohy krk, vše nastavitelné, posuvné. Ruce dozadu, takové tyčky mezi koleny, že se nedaly dát nohy k sobě, polštářek za zády tlačil hruď dopředu a to celé umocňovalo že chodidla nedosáhla na zem. Reálný zážitek bezmoci. Nedalo se ani hnout, skutečné, vzrušující. Přišly čtyři holky, asi tak dvacet pět let, vzaly rukavice a šly ke mě. Dobře naladěné, nebáli se. Zmítal jsem se, jako že se chci osvobodit. Smály se „ne ne, teď nám neutečeš!“ smáli jsme se všichni. No a pak si mě celého ohladily.

Třetí výstup jsem chtěl mít opět na tom křesle, o přestávce jsem si ho nastavil do ještě víc vynucené polohy těla a poprosil organizátory o více světla. Přišlo mi, že když jsou návštěvníci v šeru a my modelové na ostrém světle, cítili se lépe, tak trochu skryti stínem no já si chtěl zase víc užít to křeslo. Pak ale jeden kluk povídá, že už byl dva vstupy v kleci a nikdo si to s ním nechtěl vyměnit. Tak mi ho bylo líto a o přestávce jsem si do ní zkusil vlézt. Když jsem tam ráno tu klec viděl, nevěřil jsem ani trochu, že bych se do ní vešel. Vešel! Tak tedy klec! Uf. Voayéří slavná klec! Krychle s hranou asi jeden metr. Nikdy jsem nebyl v kleci, natož na výstavě a nahý. Na jaře na výstavě žen mě ani ve snu nenapadlo, že v té kleci budu jednou já. Nastavené a osvícené křeslo jsem přenechal kolegovi. Doufám že si ho dobře užil, nějak jsem mu zapomněl jsem mu říct, jak jsem ho vyladil.

Třetí vstup. Vzal jsem si druhou masku z Aliexpresu. Před zahájením jsem přemýšlel, jak tu klec ještě vylepšit. Ve vedlejší místnosti jsem našel středověké okovy na ruce, ne žádné atrapy, z těchhle se vykroutit nedalo. Vlezl jsem do klece. Ruce jsem vystrčil otvory dopředu a poprosil o nasazení těch okovů, takže jsem je už nemohl vrátit dovnitř. Klec byla zase něco úplně jiného. Schoulený do sebe jsem se cítil jakoby v bezpečí. Když to začalo, přišli návštěvníci a obestoupili mě. Bylo zajímavé pozorovat jak silné a rozdílné pocity prožívají. V jeden moment tam takhle bez hlesu kolem mě stálo asi 15 lidí a jen koukali. Silné ticho. Bylo to dobré, jen škoda že pro mnohé návštěvníky možná až moc silné. Snažil jsem se jim pomáhat pohledy, ale velmi se styděli. Klec byla umístěna uprostřed místnosti, na asi 1,5m vysokém podstavci, osvětlená reflektory ze dvou stran. Vzpomněl jsem si, že když jsem byl v zoo a koukal na nějaké zvířátko v kleci, tak bylo zajímavé když se hýbalo. Tak jsem si řekl, že zkusím návštěvníky pobavit a mírně se v té kleci vrtěl a okovy občas zarachotil o mříže aby bylo patrné, že je to fakt opravdu opravdové.

Retro křesílko na začátku s bondáží od Irenky bylo pohodlné, jako doma. Bdsm kovové křeslo bylo také celkem pohodlné, ale klec byla v půlce tedy cca po třičtvrtě hodině masakr. Trénování oddělení vědomí od bolesti. Před tímto vstupem mi Mário řekl, že klec nemusí být pořád zavřená, že se může i otevřít, abych si mohl trochu ulevit nohám. Ne. Když už, tak už. V tomto vstupu přišly dvě holky. Stály u mě, dlouho, koukali jsme na sebe, smáli se na sebe, bylo vidět jak jsou fascinované a jak velmi je láká sáhnout si a jak sbírají odvahu. Přišly, odešly, přišly, odešly… nakonec se vrátily asi pět minut před koncem. Vzaly si rukavice a styděly se tak, že se stále smály. Nakonec se mě dotkly na zádech asi jako když zazvoníte na zvonek. Uf. Ale spokojené, že to daly. Smáli jsme se, rozloučili a že prý jsem byl jediný koho se odvážily dotknout.

Pauza a poslední vstup. Řeší se kdo kde bude, mě je to už jedno, co bude to bude. Měla přijít znovu i má přítelkyně tak se vtipně ptala zprávou v telefonu, kde mě najde přivázaného. Nakonec zbyl ten velký kříž, ten který jsem chtěl jako první. Kříž byl zajímavý opět úplně jiným prouděním energie, absolutně otevřený solar plexus do prostoru, tady mi po nohách stékal pot, ne teplem. Vedle kříže byl na zemi velikánský ocelový obojek, hraju si, zkusím ho. Na kříži jsem si nechal připevnit jen ruce nahoru, nohy ne. Ruce to nahoře dlouho nevydržely, poměrně rychle se odkrvily, pak mravenčení a bolest. Sice jsem nakonec našel polohu, ve které do nich krev opět proudila – vytočit lokty dopředu – ale už jsem měl objednanou obsluhu, tak jsem si je nechal na zbytek vstupu sundat. V posledním vstupu se tu pohyboval milý tanrický pár, nahota ani možnost se dotýkat pro ně nebyl žádný šok, naopak pohoda, krásné pohlazení celého těla.

17. listopadu – oslava svobody? Návštěvníci byli oblečení a nespoutaní, ale mnozí měli mysl spoutanou strachem. Já ač nahý a tělo spoutané, jsem se cítil svobodnější.

Výstava byla mimořádná svou interaktivností. Každý tam prožil to, co si tam sám přinesl, každý si tam tvořil svou realitu. Kdo v sobě nosí stud, zažíval jeho mnohem větší verzi. Kdo si přinesl smích, smál se. Kdo si přinesl vzrušení, užíval si vzrušení. Kdo si přinesl odpor, tak prožíval odpor. Kdo si přinesl radost z dotyků a hlazení, dotýkal se a hladil. Jedno místo, jeden námět, deset mužů a přitom co návštěvník to vlastní realita, vlastní a to velmi různorodé pocity. Nahota. Sexualita. Tolik tabu, tolik karmy kolem.

Stále ještě prožívám mnoho pocitů. Neuvěřitelný zážitek, který nás s Kačkou ještě víc spojil dohromady. Byla skvělá, celou dobu mi dělala podporu.

Děkuju Máriovi, že mi umožnil účastnit se tohoto dobrodružství. Děkuji Ireně za jemné vázání. Dík bodyguardům, kteří střežili naši bezpečnost. S ostatními modely jsme se vzájemně tak nějak podporovali, vyprávěli zážitky, bylo to fajn. Děkuju návštěvníkům výstavy, za tu pozornost, lásku a úctu k naší odhalenosti.


Nějaké své fotky z výstavy mám v profilu.

Publikováno: 23.11.2018 v 18:16
Přečteno: 71×
Bez komentářů

Přidat komentář

Pro odeslání komentáře se přihlaš na BDSMLife.cz

Archív

11/18