Proč právě Liška?

Když si chce Liška hrát

Před pár dny večer jsem dostala silnou chuť na vázání. Páníček byl, jako obvykle touto dobou, zabrán do monitoru a já přemýšlela, jak ho zaujmout. Udělala jsem místo na posteli a nachystala tam všechny provazy. Vzala jsem do zubů obojek a po čtyřech došla do obýváku. Poslušně jsem si sedla - dostatečně blízko, aby to pochopil a přitom dostatečně daleko, aby se musel zvednout a já se tak mohla včas vydat do ložnice a on šel za mnou. Hloupá liška. Páníček se jen pousmál a přivolal si mě k sobě. Chtě nechtě, po mém třetím ignorování povelu se rozhodl ignorovat i on mě. Hloupá liška. Poslechla jsem. Přišla jsem k němu aby mi mohl obojek zapnout kolem krku. Podrbal mě na hlavě - a nic. Začínala jsem být lehce nervozní, mozek mi běžel na plné obrátky. Vzala jsem ho za nohavici a zatáhla, to přece musí pochopit. Ach, hloupá liška. Místo, aby se zvedl, táhla jsem ho na té proklaté jezdící židli až na práh ložnice. Jeho úsměv naznačoval, že se náramně baví. To obvykle není dobré, znamená to totiž, že se těší na to, co dalšího vymyslím a potrápí mě v tom ještě více.

Seděl tam a čekal, co udělám dál. Došla jsem tedy pro jeden z provazů a donesla mu ho. Vzal si ho a s úsměvem mě pohladil.
 "Ty si chceš hrát, Lištičko?" Radostí bych nejraději vrtěla ocáskem. Chytrá liška, tohle jsi měla udělat hned. K mému překvapení Páníček provazy nerozvázal, nýbrž je hodil na druhou stranu pokoje. Nechápavě jsem na něj zůstala hledět.
"No tak šup, Lištičko, APORT!" Ach. Hloupá liška.
Chtěla jsem ho kousnout, ale jak se dalo předpokládat, čekal to. Aport nesnáším, jsem snad nějaký pes? Páníčkovi cukali koutku. S pobaveným úsměvem se natáhl na postel. A nic. Začala jsem ho jemně kousat do nohou. Bez efektu. Vylezla jsem tedy na postel a začala všechny provazy nosit na ležícího Páníčka, dokud jimi nebyl zcela zasypán. Ten se začal smát, tentokrát už nahlas. Začala mě přepadat vlna zoufalství. Vzala jsem jeden z provazů do zubů a začala s ním vztekle mávat kolem sebe.
"No dobře, už chápu." dostal ze sebe Páníček uprostřed smíchu a chytil provaz, já ho tedy pustila. Hurá.
"No počkej Liško, proč to pouštíš?" opět jsem na něj zůstala nechápavě zírat.
"Musíš to přece držet, když se o to chceš přetahovat." Hloupá liška, hloupá. Začala jsem být nešťastná. Páníček samozřejmě celou dobu věděl, co chci, ale neskutečně si tu chvíli vychutnával. Došli mi nápady.

Naštěstí Páníček poznal, že už mě trápil dost. Podrbal mě a začal chystat věci na vázání.  Trvalo mu to a já se začala nudit. Aniž bych si uvědomovala co dělám, instinktivně jsem si začala hrát s jedním z provazů a žvýkat ho. Nějakým záhadným způsobem jsem při této aktivitě celý provaz rozmotala a zašmodrchala do něho i sebe. Když si toho Páníček všiml, začal se znovu smát. Musím uznat, že ten pohled na mě musel být opravdu komický. 

Naštěstí už netrvalo dlouho, a ač jsem si už v jednu chvíli myslela, že ten večer nebude po mém, nakonec jsme si přece užili krásné vázání. I když jsem ho v danou chvíli chtěla za jeho zlobení zakousnout, při vzpomínce mi to vždy zlepší náladu.
Publikováno: 7.3.2019 10:52
Přečteno: 103×
Bez komentářů

Přidat komentář

Pro odeslání komentáře se přihlaš na BDSMLife.cz

Archív

03/1902/19