jaro

Co říkal doktor?
Jak ti je, myslíš, že ti ty prášky pomáhají?
Pojď si lehnout, já to zkontroluju, ať nemusíš ty… jemně ho naviguju do ložnice. Po desítkách minut, kdy nepřítomně a přesto vystresovaně těkal pohledem z varné desky na konvici a zpět jsem se naučila, že pokud chci jít spát ještě dnes, musím ho z té pasti vyvést.
Kamarádi o nás říkali, že neuvěřitelně ladíme. Dva zadumaní introverti, kteří vypadají skoro jako příbuzní. Mezi přáteli jsme si nahazovali fórky, jeden druhému jsme kryli záda, podrželi se, když bylo zle. Byli jsme své bezpečí - nemuseli jsme si nic dokazovat, rozuměli jsme si.
Vždycky bylo jasné, že nemá silnou vůli. Občas ho jeho chytrý mozek zradil a myšlenky se začaly tak splétat, že z něj nervozita sálala jak horko z jícnu sopky. Kdo ho znal, uměl to vycítit z nenápadného zakolísání hlubokého hlasu, nepřítomného pohledu, chvění prstů, když mlčky tahal z cigarety… někdy se domů vrátil až nad ránem. Chlast je tekutá láska a on jí k sobě cítil málo.

Doneslo se mi, že prý jsem „zázračná". Že jsem ho zachránila. Když mi kamarádka říkala, co ve svých kruzích slyšela, mělo mě to asi potěšit. Vyděsilo mě to. Byla to ta stejná, která si nedávno nad vínem odfrkla, že chce vztah, ne projekt. Ale city jezdí po jiné koleji, než rozum. Neustále mi dával najevo, jak jsem pro něj důležitá. Byly to přesně ty maličkosti, které oplakává spousta žen v dlouhodobých vztazích. Drobné důkazy lásky, zájem, jemné doteky.

Opatrné doteky.

První noc, kterou jsme spolu strávili, jsem se zhluboka nadechla, posbírala odvahu a řekla mu, co nejspíš potřebuju. Bála jsem se reakce, ale kdy jindy, než teď… nesoudil, nelekl se, přišlo mu to zajímavé, že by to rád zkusil.
I přesto, že jsme si v mnoha zprávách psali dvousmyslné narážky, nebyl dominantní.  To nevadilo. Nebyl ani hravý. Naše libida se minula. Všechno ostatní zapadalo, ale tady byla zrada. Sama jsem toho o sobě moc nevěděla, ale vždycky ve mně číhaly temné představy. Byly to ony, které mi v předchozím vztahu nakonec podrazily nohy. Umím se ovládat, jsem zodpovědná, vždycky jsem se dokázala přesvědčit, abych udělala to, co by mělo být správné. To, co se očekává. Přesto to nešlo donekonečna. Odpírání orgasmu je prý oblíbená praktika… no, tak to jsem tedy profesionál.

***

Máš knockoutový úder, řekl mi jednou trenér. Ostatní holky ho nemají… i chlapi si na tebe musí dávat pozor. Měl radost. Jen proti nim jdeš jako stroj, nasereš je a sejmou tě. Jsou silnější a mají dlouhý ruce. Musíme poladit ty úhyby.
Sport je poslední možnost, jak cítit, že mám tělo.
Jsi rychlá, tohle přece musíš vidět! Snažil se neznít rozčileně. Oko to vidělo, mozek věděl, co oko vidí, ale dál dráha nevedla. Zásah. Dneska jsi utahaná, co?

Občas jsem jen ležela v posteli a přemlouvala nohu, ať se sesune na zem. A druhá. Šikovné holky. Vstaneš, to dáš. Doploužit se k čaji, od něj do koupelny, v hlavě seznam všeho, co dnes musím. 9-10 hodin vsedě, trénink, usínat se seznamem toho, co musím.
Prosím, pojď si lehnout, já to zkontroluju, jo?

***

Nechceš něco na pití?
Ne, díky.
Nemáš hlad?
Ne, nic mi nechybí, jen se teď potřebuju soustředit tady na ten výkres, promiň. Za hodinku jsem na příjmu.

Nemáš žízeň?
Ne, fakt ne.

Nechceš nic?
Nemusela jsem odpovídat tak prudce…


Začalo to nenápadně. Malé prasklinky, které se mi vždycky dařilo lepit. Jak někomu zazlívat něco, o čem jsem věděla od začátku? Navíc o něj mám starost. Vím, že je každý odpovědný sám za sebe, ale copak jde ke vztahu přistupovat formou „má dáti – dal“? Nulová bilance, kdy každá ze stran dává přesnou polovinu? A co to otřepané v dobrém i ve zlém?
Máme o sobě určité představy. Kodex, který nás drží pohromadě. Tohle umím, tohle potřebuju, tohle zvládnu, tohle bych nikdy neudělala…

***

Známe se několik let, jsme kamarádi. Občas se potkáme v sauně, na kafi, smějeme se pitomým vtipům toho druhého a není můj typ. Holky může přebírat… a taky to dělá. Znám jeho ženu i jejich dítě. Rozhodně není můj typ. Nesoudím ho, ale na svět se v něčem díváme jinak.

Vždycky jsem tušila, že má zájem, ale chlapi to prostě zkoušejí, nemá to cenu brát vážně. V podceňování situace jsem dobrá. První pokus byl prudký. Překvapil mě, ale odrazila jsem ho. Na chvíli mezi námi byla propast, ale rozmluvili jsme to. Omluva, záplata, jede se dál. Ale padla bariéra. Začali jsme díky tomu sdílet osobní věci, které nebylo komu jinému říct. Ne nutně všechno, ale přesto dost do hloubky.

Vždycky jsem měla ráda jeho přímočarost. Rychle hodnotí situaci, má odhad na lidi, dokáže obtančit hranice, vtípkem uhladit záhyb… a proto jsem si na něj zároveň dávala pozor. Tentokrát jsem však podcenila sebe. Frustrace je tvrdý soupeř.
Křísli jsme o sebe s intenzitou, která překvapila oba. „Jdeš správným směrem“ byla věta, která strhla lavinu. Oba bez zkušeností, ale oba na stejné vlně. Alespoň fyzicky. Najednou jsem zažívala věci, o kterých jsem předtím leta jen přemýšlela. Smích, pláč, endorfinové výše i propady s výčitkami svědomí. Dva oddělené světy – na jedné straně známý klid, na druhé ukradené udýchané chvíle štěstí.

Říkal, že mě má čím dál radši, že jsem jeho druhá půlka, že tohle ještě nikdy nepotkal. Takovým vyznáním jsem odmítala věřit. Nemohla jsem, nechtěla. Nemohla jsem si ho pustit k tělu – pro to, co děláme, za jakých okolností to děláme. Nešlo to. Samotnou mě to překvapilo… ale už nějakou chvíli jsem se nepoznávala. Štěstí střídaly chvíle, kdy jsem sama sebou pohrdala za slabost a asi to byla věc, která vystavěla tu hráz. Najednou jsem si připadala cizí a prázdná.

Úplně mimo vše, na čem jsem si zakládala.

Když jsem se mu omlouvala, že už to nevydržím, že mě tenhle dvojí život ničí, viděla jsem první slzu.
Je to tvrdý chlap, který před nikým nebrečí. Seděli jsme vedle sebe v autě na uzavřené silnici, snažili se vnitřně udržet, polykali knedlíky, radši se koukali do tmy před sebe a mluvili. Od té doby jsme si řekli mnoho věcí. Už mezi námi není moc tabu.
Oba víme, že o sebe nechceme přijít – jako o přátele. Já vím, že dál, než za přátelství už nesmím zajít, abych neztratila sebe. Spadla bych do toho. A pak se umlátila o skleněné stěny výčitek. Tuším, že tohle ještě bude zkouška.

A vím, že budu muset začít uklízet.

Publikováno: 07.04.2019
Přečteno: 75×
Bez komentářů

Přidat komentář

Pro odeslání komentáře se přihlaš na BDSMLife.cz

Archív

04/19
Autorka blogu
avatar
35,9 let