Blok sem, blok tam

Spisovalské bloky jsou zlo.
Hodinu sedím nad svým projektem a div si nechci trhat vlasy, že jsem za tu dobu napsala sotva dvacet slov - které ve výsledku stejně smažu. Přitom týden zpátky vzniklo několik normostran hezkého, použitelného textu.
Přitom se nic nestalo. Přes víkend jsem se viděla se svými přáteli a hlavně Pánem. Lekce byla úžasná a pořád na ní v hlavě vzpomínám.
Tak co se pokazilo?

Bojím se, že se zase zhoršuju. Že zase upadám do apatie, ze které mě jen tak něco nevytáhne. Jako kdybych se dívala na film, na tragédii - jako divák pozoruju, jak nevěnuji energii škole, že se o sebe nezvládám starat, natož aby zbyla energie na tvoření.
A já jí to nechci udělat. Aby se zase můj Pán musel vypořádat se subem, jekož energie je někde na bodu mrazu a jediné co chce dělat, je spát. Protože nic jiného dělat nechce, protože se k ničemu jinému nedonutí.
Nechci odmítat její příkazy, které jsou myšlené v dobrém, protože na ně nemám energii.
Nechci pro ni být zase zklamáním.
Publikováno: 20.03.2019
Přečteno: 26×

Submise kontra masochismus kontra ponížení

Že já si vždycky vyberu k psaní takový vhodný čas.
Když jsem vstupovala do BDSM světa, dlouho jsem byla přesvědčená o tom, že bolest nebude můj šálek kávy. Možná to bylo i proto, že když jsem jako ještě dávno vanilková hledala například BDSM povídky, internetový vyhledávač mi nabídl extrémy jako bylo mlácení do krve nebo jehly. To mě vždy ze zvědavosti něco takového zkusit úspěšně vyléčilo.

Oči mi v tomhle otevřel až Teddy, o kterém jsem tu už psala. Doteď si pamatuju rozhovor, ke kterému tam došlo:
T k Yuki: "Kdybys měla ve vztahu masochistu-"
En: "Jakože nemáš, mimochodem."
T k En: "To nemůžeš vědět."

Tenkrát jsem ti klepala na čelo s tím, co o tom ten chlap může vědět. Inu, věděl o tom docela dost.
Tím už se tak nějak dostávám k jádru pudla o tom, o čem se potřebuju někam vypsat. Je fascinující sledovat, jak se moje... priority během mého vztahu s Yuki vyvíjely.
Ano, samozřejmě, čím jsme sbíraly zkušenosti, tím víc věcí jsme si mohly dovolit a tím víc věcí jsme chtěly zkusit. Nicméně... i nás vztah prošel většími špatnými obdobími, troufám si vypíchnout dvě. Jedno, které nás stmelilo a prohloubilo naši důvěru a druhé, které nás stmelilo poté, co jsme tu krizi společně překonaly.
Snad to nějak dává smysl. A pokud ne... tak ne.
A zatímco to první naši BDSM cestu moc neovlivnilo, ta druhá poměrně ano.

Staly se mezi námi špatné věci v té partnerské sféře našeho vztahu, ať už z mé, nebo z Yuki strany. Což samozřejmě ovlivnilo i náš D/s vztah a vůbec sexuální život.
Zatímco do té doby jsem více tíhla k submisi a ponížení, teď tu touhu nepociťuji, minimálně ne tak velkou. V BDSM je vše propletené a dle mého názoru jedno bez druhého úplně nejde. Tudíž vždycky jsem v sobě měla nějakou potřebu cítit bolest. Jenže teď je ta potřeba úplně na jiné úrovni.

Zatímco předtím v mých představách hrála představa, jak poslušně klečím u Pánových nohou, teď se tam zjevuje představa, jak Pán drží mé vlasy v hrsti a zuby se věnuje mému krku. Nucenou masturbaci nahradilo škrábání do krve, oddalování orgasmu nahradilo škrcení a dušení.
Stejně tak se zvedla v podstatě hranice, co snesu bez problémů a co snesu s obtížemi (tím nemyslím překročení stopky nebo mé definitivní hranice). Nikdy jsem nebyla fanoušek příliš bolestivého kousaní, ale teď? Damn. Nemohu se dočkat, až se zas uvidíme. 13 dní.
Je to zvláštní, neobvyklé. A nikdy bych nečekala že to řeknu - jakožto člověk, co si užívá sex plnými doušky. Ale vyhovuje nám to. Opět se nám osvědčilo, že komunikace je klíč.

Pevně doufám, že mě po tomhle nikdo nechytne za slovo s tím, že mi jde jen o své potěšení. Ale pokud jo - Pán mi rozumí, jak to myslím, a to je hlavní ♥.
Publikováno: 02.03.2019
Přečteno: 98×

Kterak jsem mohla umřít

Dlouho jsem přemýšlela, jak vlastně ty svoje zážitky řadit. Původně jsem myslela, že chronologicky, nicméně to má jednu nevýhodu - vzhledem k tomu, že mé počátky nebyly zrovna hezkým počtením, tak bych se napřed musela prokousat celým rokem 2016 až k první polovině roku 2017.
Jednou se to tu objeví, tím jsem si jistá. Pravděpodobně ale až se nebudu utápět ve whiskey, ale v melancholii a spoustě panáků vodky.

Dneska to ale nebude. Radši se podělím se světem o zážitek, který díky bohu dopadl dobře - ale kdyby nedopadl, pravděpodobně bych nebyla mezi živými.
Asi bych měla začít od začátku, co.
Psal se říjen 2017. Se svou současnou partnerkou a Pánem Yuki (Poznámka na úvod: jelikož trpím nemocí zvanou homosexualita, má partnerka je logicky žena. Oběma nám ale vyhovují mužská oslovení pro dominanta, tudíž používáme pouze ta. To jen aby nedošlo k mýlce.) jsme pomalu objevovaly kouzla BDSM světa - oťukávaly jsme se a poznávaly. V té době jsme spolu byly pouze tři měsíce a viděly jsme se celkem třikrát.
Když se nad tím zamýšlím, bylo to dost šílený.

V té době byla má drahá Yuki v kontaktu se svou bývalou přítelkyní - shodou okolností člověkem, který ji na myšlenku BDSM přivedl. Přes tuto slečnu jsme se dostaly do kontaktu s hlavní postavou tohoto příspěvku - říkejme mu třeba Teddy.
Tenhle Tedy už kdysi plánoval svazovací akci s Yuki a její bývalou, ke které ale bohužel nedošlo. 
Místo toho došlo k tomu, že jsem se s Tedym setkala já i s Yuki.
To byl tak nějak první kámen úrazu.

Já v podstatě nevěděla, za kým to jedeme. Věděla jsem, že je to muž, že studuje vysokou školu, že je z Prahy a že je rigger. Nic víc, nic míň. Veškeré údaje u sebe měla Yuki, takže jsem věřila, že nás nezavede k nějakému pedofilovi.

S Teddym jsme se setkali na Václaváku u koně, kde taky jinde, že jo. Náš původní plán byl sednout si někde v parku a prostě pokecat, pobavit se, zjistit nějaké zajímavé informace.
Tady nastal druhý kámen úrazu.
Druhá polovina října a sezení v parku nejde úplně dohromady. Nastal slejvák, že by jeden čekal, že někdo začne stavět archu pro záchranu lidstva. Tím byl náš plán na posezení v přírodě škrtnut.

A pak někdo nadnesl nejlepší nápad ze všech. Musel to být Teddy nebo Yuki, určitě jsem to nebyla já. Já totiž byla při smyslech.
Slovo dalo slovo a my si to mířili pryč tramvají. Ne ale někam na kafe nebo do krytých prostor, nýbrž do Teddyho bytu.
Ano. Vážně jsme se my, dvě holky pod 18 let, setkaly s dominantem a riggerem, o kterém jsme skoro nic nevěděly, a po deseti minutách si to namířily k němu domů.

Byla jsem neskutečně v nervech. S každým krokem jsem si uvědomovala, že se nám může cokoliv stát. Mohl nás zabít, mohl nás zneužít, měl nás naprosto ve svých rukách.
Společně jsme vystoupali až do čtvrtého patra bytového domu. Skvělá zpráva, ani z okna jsme v případě potřeby vyskočit nemohly.

Dali jsme se do řeči, už přišlo téma na zajímavější věci.
"Já vám ty věci i ukážu, jen zamknu, kdyby přišel spolubydlící... fakt nepotřebuju, aby to o mě zjistil," věta, která mě donutila litovat faktu, že ještě nemám sepsanou závěť. Díky, Teddy. Jestli to čteš, podařilo se ti mi přivodit infarkt.
A tak se mi do rukou dostal roubík, důtky, japonské svorky... Yuki vypadala, že má druhé Vánoce, zatímco já jsem byla čím dál tím víc vystresovaná.

"Chceš si to zkusit?" otočil se v jeden moment Teddy na mou drahou polovičku. Fakt, že se mě nikdo neptal, jestli se tam nechám seřezat, mě nezarazil. To, že to Yuki přijala, už trochu jo.
Ve výsledku z toho bylo pár ran důtkami i bičem (se kterým se Teddy trefil omylem tak, že to kurva bolelo, hn). Teddy nás neustále pobízel i do rákosky, ale jelikož mám z rákosky nepochopitelný strach a děs, Yuki mě od toho ochránila (za což jsem jí stále vděčná).

"Chcete si zkusit i provazy?" opět otázka nebyla směřovaná na mě a opět byla zodpovězena kladně.
Nechápu, co se mi tenkrát honilo hlavou. Jasně, byla jsem zvědavá a naprosto v počátcích, jistě, že jsem chtěla všechno vyzkoušet. Ale nechat se svázat chlapem, kterého znám asi hodinu, v jeho bytě... svému minulému já tleskám. Byla jsem tak nebetyčně pitomá, že by to chtělo cenu.

Nechci si tady stěžovat, určitě ne. Setkáním s Teddym nás hodně posunulo, zvláště pak k provazům a objevování naší masochistické a sadistické stránky. Do té doby jsem totiž i sebemenší bolest odmítala... ale o tom až někdy jindy.
Jestli to čte nějaká duše - začátečník, prosím, neberte si ze mě příklad. To, že naše setkání dopadlo dobře, neznamená, že se někomu jinému nemůže něco stát. Bezpečnost především. 
Jestli si to, Teddy, čteš, zdravím. Byl to fajn den. Ale fakt jsem myslela, že se už domů nevrátím :D.

PS. Děkuji za těch pár komentářů pod úvodním článkem, překvapilo mě to. Bohužel mi blbne odpovídání, tak vám na to odpovídám tady. Díky!
Publikováno: 22.02.2019
Přečteno: 114×

Asi jsem se zbláznila.

Právě je 23:34, vedle mě odpočívá Jack Daniels a já se snažím o to, abych tento článek dopsala, než se datum změní o číslo výš.
A vlastně úplně nevím, co dělám. Ne, že by za to mohlo alkoholové opojení - zítra mířím do světa a jet ve vlaku s kocovinou není nejlepší zážitek. Asi spíš jen impulz udělat to, k čemu se odhodlávám už nějakých pár týdnů - nenechávat si své myšlenky pro sebe, ale sdílet je se světem.

Jak jsem tak čas od času projížděla sekci blogy zde na BDSMLife, tak se většina příspěvků skládala z vysněných lekcí a pofidérních povídek pro honibrky. Netvrdím, že jsem některou z nich nepřečetla - pár jich stálo za to a byly i kvalitně napsaná -, ale já tu jsem z trochu jiného důvodu.
Psaní je moje vášeň, něco, čeho se v mém životě snažím držet už několik let a zatím se mi to úspěšně daří. Nicméně tvůrčí bloky jsou zlo, a ačkoliv se s nimi snažím bojovat, je nad mé síly ze sebe chrlit jeden tvůrčí text za druhým.

Zároveň, když se ohlédnu po své kraťoulinké stezičce pistáciového života, je tam spousta věcí, které upoutají mojí pozornost. Také jsou tam věci, které si já sama potřebuji srovnat v hlavě. Ve kterých si potřebuji udělat pořádek. A neexistuje lepší terapie než se z toho vypsat.

Tak jsem se rozhodla spojit příjemné s užitečným.
Tak jsem se rozhodla založit tohleto cosi.
Je mi vlastně celkem jedno, kdo to bude číst, jestli vůbec někdo. Kdo ví. Za ty tři roky byla má pistáciová cesta spletitá až až, a někdo se v tom třeba i najde (což vám fakt nepřeju, protože jsem strašnej smolař).
Asi jsem se vážně zbláznila.
Tímto ale křtím Vůni skotské a bez zpětné revize posílám svůj úvod do světa.

PS. Je 23:48. Cíl splněn.
Publikováno: 15.02.2019
Přečteno: 110×

Archív

03/1902/19

O mně

Holka se zálibou ve whiskey a psaní, jejíž velkou částí života je i klečení, obojky a další nevanilkové věci. Když se tyhle tři věci spojí, vznikne z toho tohle. Bavte se.