Návraty, přechody a ztráty

Pání, tak tady jsem se dlouho neobjevila. Konkrétně dva roky. Wow. Ani nevím, co mě teď přivádí zpátky, pokud se o nějakém návratu vůbec dá mluvit, když tu ode mě visí celkem čtyři příspěvky, psané úplně jiným člověkem. Za ty dva roky se toho stalo tolik, že se na naivitu těch příspěvků dívám s pobavením. Se stejným pobavením, se kterým se budu za dva roky dívat právě na tyto řádky a tak dále. Však je mi teprve dvacet a zdá se mi, že toho o světě vím čím dál tím míň, jak roky pokračují. Přesto mám teď na srdíčku něco, co bych chtěla někomu sdělit, a jelikož se jedná o zážitky silně pistáciově okořeněné, tady to vypadá na správné místo.

V květnu 2020 jsem ukončila tříletý vztah na dálku s Yuki, která figuruje ve starších příspěvcích. Přítelkyně, s níž nás dělilo celkem 280 kilometrů. Byla jsem sotva devatenáctiletá holka, co měla těsně před maturitou, s plány na to odstěhovat se do Brna za svojí slečnou a Pánek v jedné osobě a začít tam studovat na vysoké škole - dovedete si představit, jak mě to asi vzalo. Vztah byl nefunkční už nějakou dobu, což jsem odmítala vidět, nicméně samotné provedení rozchodu a okolnosti, které ho doprovázely, z něj udělaly jednu z nejhorších situací, ve které jsem kdy byla. Taky, že jsem nebyla v mnoha, ale každý z nás byl poprvé zamilovaný, tudíž mě nechte žít, děkuju. Tak.

Upřímně jsem si myslela, že to nezvládnu. Každý den po dobu asi dvou měsíců nastalo několik milostivých vteřin, kdy si moje rozespalá mysl ještě neuvědomila, co se stalo. Pak, jako kdyby na mě spadla hromada cihel, se to všechno vrátilo, sevřelo mi hrudník a já myslela, že už se nenadechnu. Zlomené srdíčko je pěkně nanic, co vám budu povídat.

Nešlo jen o to, že skončil vztah se slečnou, kterou jsem považovala za svou životní partnerku, ať to zní jakkoliv hloupě a naivně. Skončil můj úplně první vážný D/s vztah. Poprvé od doby, kdy jsem zjistila, že mě vanilka nebere, jsem byla bez dominanta. Sama. Zvláštní pocit, rozhodovat najednou sama o sobě - nikdo, komu bych se mohla oddat; kdo by nade mnou držel ruku s cukrem a bičem.

Poštou jsem od Yuki dostala své věci, které jsem měla u ní doma - mezi čímž byl i můj obojek. Krásný, černý, kožený obojek, po dvou letech trochu obnošený. Něco, pro co jsem si tolikrát klekala, srovnávala svá záda, složila ruce na kolena a s úsměvem čekala, až mi bude nasazen kolem krku. Pocit neskutečného štěstí a klidu; to bylo moje místo. A najednou nebylo, kde tenhle pocit získat. Jak budu užitečná? Jak budu k něčemu dobrá? Čí hodná holka budu? Bezděčně jsem procházela fotografie přidané na svůj twitterová NSFW účet, plný fotek v obojku, značek, kousanců, v hlavě myšlenky, jestli by se nedal tenhle vztah ještě zachránit. Jenže nedal. Zůstala jsem sama. Odkopnuté štěně, bez pořádného zakončení, které mě ještě několik měsíců pronásledovalo.

Dlouhých jedenáct měsíců, od května 2020 do dubna 2021 jsem strávila sama. Bez jakéhokoliv mezilidského doteku, k čemuž efektivně přispěla i panující koronavirová pandemie. Peklo pro člověka, jehož primární love language je dotek. Došlo to tak daleko, že jsem v panice vyvěsila inzerát právě na BDSMlife, na jehož odpovědi jsem pak paralyzovaná nemohla odpovědět. Vyděšenost, panika. Nic jiného za tím nebylo. Pokud to náhodou čte někdo, co mi na něj reagoval, tak se hluboce omlouvám.

Jenže pak postupem času přišel člověk, který mi se životem zamával takovým způsobem, jako tornáda s vesnicemi na Moravě (humor, samozřejmě jsem zaslala svoji část, aby někdo nemoralizoval). O něm ale až někdy příště. Jistě mu věnuji více jak jednu zmínku. Budu tedy ráda, když budete číst dál. Kdo by si nechtěl přečíst o lezení po strahovském stadionu a zážitcích slečny, která se poprvé zaplete s mužem a začne jí to velice vyhovovat. Humor zaručen. Toto je přece jen podivný přechodo-návratový post. Holt i dvacítky mohou být v přechodu.
Publikováno: 29.06.2021
Přečteno: 95×

LDR aneb Proč se nemůžu přiškrtit sama?

Vztahy jsou komplikovaná záležitost.
Vztahy na dálku jsou ještě komplikovanější záležitost.
Co se z toho stane, když mají vztah na dálku dvě osoby, které mezi sebou mají zároveň i D/s dynamiku, to už nechám na vás.

Mezi mnou a Yuki je vzdušnou čarou 270 kilometrů, nejrychlejší trasa autem je pak 350 km. Jelikož ani jedna z nás nemá auto (a ani by se cesta autem nevyplatila vzhledem k cenám benzinu/nafty), cesta k sobě nám průměrně zabere 6-8 hodin. Obě studujeme poměrně náročné školy, je nám sotva přes osmnáct, tudíž stále bydlíme u rodičů a nemáme stálý příjem. Sečteme si tudíž všechny tyto faktory, jsme rády, že se vidíme jednou za měsíc na víkend.
Když si to tak po sobě čtu, jsme hrozný socky--

Nechci si stěžovat, za pár měsíců to bude dva roky, co jsme spolu, a zvládáme to. Jenže někdy je to opravdu, ale opravdu nanic.
Primárně jsme pro sebe navzájem partnerky, až na druhém místě přichází dominance a submise. To ovšem neznamená, že někdy ty potřeby nepotřebujeme naplnit. Obě potřebujeme dostat ze sebe ty stavy, kdy ona chce ubližovat a já držet jako hadr; kdy já potřebuju být poslušná pokorná hračka a ona nade mnou převezme kontrolu.
Problém nastává v momentě, kdy na nás tyhle nálady přijdou a my jsme od sebe.

Někdy to bývá spíše úsměvné. Když se ve mě probudí ta malá, nadržená čubka, která by se otírala všechno a nejradši o svého Pána. Kdy stačí sebemenší podnět, kdy chci víc, kdy potřebuju víc. Ale pořád je to jen apetit, chuť si hrát.
A pak jsou tu momenty, které tak úsměvné nejsou. Kdy přestávám fungovat, mám záchvat a potřebuju uzemnit; stáhnout zase na zem. Kdy by mi nejúčinněji pomohla ruka kolem hrdla a stisk kolem brady, kdy mě Yuki donutí podívat se jí do očí. Nebo naopak - kdy Yuki potřebuje upustit páru, jinak se to v ní hromadí. A já tam nemůžu být, abych jí k tomu byla k dispozici.

Někdy se vidíme na víkend a máme sílu na to se jen tulit a sledovat seriály a dva dny po setkání si chceme hrát. Někdy se cítíme na náročnou úžasnou lekci, ale něco se pokazí a není chuť. Zatímco někdy potřebuju, aby mě vzala za vlasy a srazila na kolena, ona potřebuje mě jakožto partnerku. A když by si se mnou pohrála ona, já už nemám kapacitu na to se jí odevzdat.
Je to normální, jasně že jo. Hlavní je, aby nám oběma bylo fajn a nebyly jsme nucený do něčeho, na co se necítíme. Někdy si Murphyho zákony ale hrají víc, než je zdrávo.

Za tři dny se ale uvidíme. A nálada se nám drží už pár dní. Takže klepu na dřevo - *klep, klep* - aby to nezmizelo. Abych se zničená mohla schoulit u svého Pána a vědět, že jsme v bezpečí.
Publikováno: 08.05.2019
Přečteno: 224×

Blok sem, blok tam

Spisovalské bloky jsou zlo.
Hodinu sedím nad svým projektem a div si nechci trhat vlasy, že jsem za tu dobu napsala sotva dvacet slov - které ve výsledku stejně smažu. Přitom týden zpátky vzniklo několik normostran hezkého, použitelného textu.
Přitom se nic nestalo. Přes víkend jsem se viděla se svými přáteli a hlavně Pánem. Lekce byla úžasná a pořád na ní v hlavě vzpomínám.
Tak co se pokazilo?

Bojím se, že se zase zhoršuju. Že zase upadám do apatie, ze které mě jen tak něco nevytáhne. Jako kdybych se dívala na film, na tragédii - jako divák pozoruju, jak nevěnuji energii škole, že se o sebe nezvládám starat, natož aby zbyla energie na tvoření.
A já jí to nechci udělat. Aby se zase můj Pán musel vypořádat se subem, jekož energie je někde na bodu mrazu a jediné co chce dělat, je spát. Protože nic jiného dělat nechce, protože se k ničemu jinému nedonutí.
Nechci odmítat její příkazy, které jsou myšlené v dobrém, protože na ně nemám energii.
Nechci pro ni být zase zklamáním.

(Zveřejněno 8. 5., napsáno 24. 4. (?))
Publikováno: 20.03.2019
Přečteno: 166×

Submise kontra masochismus kontra ponížení

Že já si vždycky vyberu k psaní takový vhodný čas.
Když jsem vstupovala do BDSM světa, dlouho jsem byla přesvědčená o tom, že bolest nebude můj šálek kávy. Možná to bylo i proto, že když jsem jako ještě dávno vanilková hledala například BDSM povídky, internetový vyhledávač mi nabídl extrémy jako bylo mlácení do krve nebo jehly. To mě vždy ze zvědavosti něco takového zkusit úspěšně vyléčilo.

Oči mi v tomhle otevřel až Teddy, o kterém jsem tu už psala. Doteď si pamatuju rozhovor, ke kterému tam došlo:
T k Yuki: "Kdybys měla ve vztahu masochistu-"
En: "Jakože nemáš, mimochodem."
T k En: "To nemůžeš vědět."

Tenkrát jsem ti klepala na čelo s tím, co o tom ten chlap může vědět. Inu, věděl o tom docela dost.
Tím už se tak nějak dostávám k jádru pudla o tom, o čem se potřebuju někam vypsat. Je fascinující sledovat, jak se moje... priority během mého vztahu s Yuki vyvíjely.
Ano, samozřejmě, čím jsme sbíraly zkušenosti, tím víc věcí jsme si mohly dovolit a tím víc věcí jsme chtěly zkusit. Nicméně... i nás vztah prošel většími špatnými obdobími, troufám si vypíchnout dvě. Jedno, které nás stmelilo a prohloubilo naši důvěru a druhé, které nás stmelilo poté, co jsme tu krizi společně překonaly.
Snad to nějak dává smysl. A pokud ne... tak ne.
A zatímco to první naši BDSM cestu moc neovlivnilo, ta druhá poměrně ano.

Staly se mezi námi špatné věci v té partnerské sféře našeho vztahu, ať už z mé, nebo z Yuki strany. Což samozřejmě ovlivnilo i náš D/s vztah a vůbec sexuální život.
Zatímco do té doby jsem více tíhla k submisi a ponížení, teď tu touhu nepociťuji, minimálně ne tak velkou. V BDSM je vše propletené a dle mého názoru jedno bez druhého úplně nejde. Tudíž vždycky jsem v sobě měla nějakou potřebu cítit bolest. Jenže teď je ta potřeba úplně na jiné úrovni.

Zatímco předtím v mých představách hrála představa, jak poslušně klečím u Pánových nohou, teď se tam zjevuje představa, jak Pán drží mé vlasy v hrsti a zuby se věnuje mému krku. Nucenou masturbaci nahradilo škrábání do krve, oddalování orgasmu nahradilo škrcení a dušení.
Stejně tak se zvedla v podstatě hranice, co snesu bez problémů a co snesu s obtížemi (tím nemyslím překročení stopky nebo mé definitivní hranice). Nikdy jsem nebyla fanoušek příliš bolestivého kousaní, ale teď? Damn. Nemohu se dočkat, až se zas uvidíme. 13 dní.
Je to zvláštní, neobvyklé. A nikdy bych nečekala že to řeknu - jakožto člověk, co si užívá sex plnými doušky. Ale vyhovuje nám to. Opět se nám osvědčilo, že komunikace je klíč.

Pevně doufám, že mě po tomhle nikdo nechytne za slovo s tím, že mi jde jen o své potěšení. Ale pokud jo - Pán mi rozumí, jak to myslím, a to je hlavní ♥.
Publikováno: 02.03.2019
Přečteno: 227×

Kterak jsem mohla umřít

Dlouho jsem přemýšlela, jak vlastně ty svoje zážitky řadit. Původně jsem myslela, že chronologicky, nicméně to má jednu nevýhodu - vzhledem k tomu, že mé počátky nebyly zrovna hezkým počtením, tak bych se napřed musela prokousat celým rokem 2016 až k první polovině roku 2017.
Jednou se to tu objeví, tím jsem si jistá. Pravděpodobně ale až se nebudu utápět ve whiskey, ale v melancholii a spoustě panáků vodky.

Dneska to ale nebude. Radši se podělím se světem o zážitek, který díky bohu dopadl dobře - ale kdyby nedopadl, pravděpodobně bych nebyla mezi živými.
Asi bych měla začít od začátku, co.
Psal se říjen 2017. Se svou současnou partnerkou a Pánem Yuki (Poznámka na úvod: jelikož trpím nemocí zvanou homosexualita, má partnerka je logicky žena. Oběma nám ale vyhovují mužská oslovení pro dominanta, tudíž používáme pouze ta. To jen aby nedošlo k mýlce.) jsme pomalu objevovaly kouzla BDSM světa - oťukávaly jsme se a poznávaly. V té době jsme spolu byly pouze tři měsíce a viděly jsme se celkem třikrát.
Když se nad tím zamýšlím, bylo to dost šílený.

V té době byla má drahá Yuki v kontaktu se svou bývalou přítelkyní - shodou okolností člověkem, který ji na myšlenku BDSM přivedl. Přes tuto slečnu jsme se dostaly do kontaktu s hlavní postavou tohoto příspěvku - říkejme mu třeba Teddy.
Tenhle Tedy už kdysi plánoval svazovací akci s Yuki a její bývalou, ke které ale bohužel nedošlo. 
Místo toho došlo k tomu, že jsem se s Tedym setkala já i s Yuki.
To byl tak nějak první kámen úrazu.

Já v podstatě nevěděla, za kým to jedeme. Věděla jsem, že je to muž, že studuje vysokou školu, že je z Prahy a že je rigger. Nic víc, nic míň. Veškeré údaje u sebe měla Yuki, takže jsem věřila, že nás nezavede k nějakému pedofilovi.

S Teddym jsme se setkali na Václaváku u koně, kde taky jinde, že jo. Náš původní plán byl sednout si někde v parku a prostě pokecat, pobavit se, zjistit nějaké zajímavé informace.
Tady nastal druhý kámen úrazu.
Druhá polovina října a sezení v parku nejde úplně dohromady. Nastal slejvák, že by jeden čekal, že někdo začne stavět archu pro záchranu lidstva. Tím byl náš plán na posezení v přírodě škrtnut.

A pak někdo nadnesl nejlepší nápad ze všech. Musel to být Teddy nebo Yuki, určitě jsem to nebyla já. Já totiž byla při smyslech.
Slovo dalo slovo a my si to mířili pryč tramvají. Ne ale někam na kafe nebo do krytých prostor, nýbrž do Teddyho bytu.
Ano. Vážně jsme se my, dvě holky pod 18 let, setkaly s dominantem a riggerem, o kterém jsme skoro nic nevěděly, a po deseti minutách si to namířily k němu domů.

Byla jsem neskutečně v nervech. S každým krokem jsem si uvědomovala, že se nám může cokoliv stát. Mohl nás zabít, mohl nás zneužít, měl nás naprosto ve svých rukách.
Společně jsme vystoupali až do čtvrtého patra bytového domu. Skvělá zpráva, ani z okna jsme v případě potřeby vyskočit nemohly.

Dali jsme se do řeči, už přišlo téma na zajímavější věci.
"Já vám ty věci i ukážu, jen zamknu, kdyby přišel spolubydlící... fakt nepotřebuju, aby to o mě zjistil," věta, která mě donutila litovat faktu, že ještě nemám sepsanou závěť. Díky, Teddy. Jestli to čteš, podařilo se ti mi přivodit infarkt.
A tak se mi do rukou dostal roubík, důtky, japonské svorky... Yuki vypadala, že má druhé Vánoce, zatímco já jsem byla čím dál tím víc vystresovaná.

"Chceš si to zkusit?" otočil se v jeden moment Teddy na mou drahou polovičku. Fakt, že se mě nikdo neptal, jestli se tam nechám seřezat, mě nezarazil. To, že to Yuki přijala, už trochu jo.
Ve výsledku z toho bylo pár ran důtkami i bičem (se kterým se Teddy trefil omylem tak, že to kurva bolelo, hn). Teddy nás neustále pobízel i do rákosky, ale jelikož mám z rákosky nepochopitelný strach a děs, Yuki mě od toho ochránila (za což jsem jí stále vděčná).

"Chcete si zkusit i provazy?" opět otázka nebyla směřovaná na mě a opět byla zodpovězena kladně.
Nechápu, co se mi tenkrát honilo hlavou. Jasně, byla jsem zvědavá a naprosto v počátcích, jistě, že jsem chtěla všechno vyzkoušet. Ale nechat se svázat chlapem, kterého znám asi hodinu, v jeho bytě... svému minulému já tleskám. Byla jsem tak nebetyčně pitomá, že by to chtělo cenu.

Nechci si tady stěžovat, určitě ne. Setkáním s Teddym nás hodně posunulo, zvláště pak k provazům a objevování naší masochistické a sadistické stránky. Do té doby jsem totiž i sebemenší bolest odmítala... ale o tom až někdy jindy.
Jestli to čte nějaká duše - začátečník, prosím, neberte si ze mě příklad. To, že naše setkání dopadlo dobře, neznamená, že se někomu jinému nemůže něco stát. Bezpečnost především. 
Jestli si to, Teddy, čteš, zdravím. Byl to fajn den. Ale fakt jsem myslela, že se už domů nevrátím :D.

PS. Děkuji za těch pár komentářů pod úvodním článkem, překvapilo mě to. Bohužel mi blbne odpovídání, tak vám na to odpovídám tady. Díky!
Publikováno: 22.02.2019
Přečteno: 243×

Archív

06/2105/1903/1902/19

O mně

Holka se zálibou ve whiskey a psaní, jejíž velkou částí života je i klečení, obojky a další nevanilkové věci. Když se tyhle tři věci spojí, vznikne z toho tohle. Bavte se.