LDR aneb Proč se nemůžu přiškrtit sama?

Vztahy jsou komplikovaná záležitost.
Vztahy na dálku jsou ještě komplikovanější záležitost.
Co se z toho stane, když mají vztah na dálku dvě osoby, které mezi sebou mají zároveň i D/s dynamiku, to už nechám na vás.

Mezi mnou a Yuki je vzdušnou čarou 270 kilometrů, nejrychlejší trasa autem je pak 350 km. Jelikož ani jedna z nás nemá auto (a ani by se cesta autem nevyplatila vzhledem k cenám benzinu/nafty), cesta k sobě nám průměrně zabere 6-8 hodin. Obě studujeme poměrně náročné školy, je nám sotva přes osmnáct, tudíž stále bydlíme u rodičů a nemáme stálý příjem. Sečteme si tudíž všechny tyto faktory, jsme rády, že se vidíme jednou za měsíc na víkend.
Když si to tak po sobě čtu, jsme hrozný socky--

Nechci si stěžovat, za pár měsíců to bude dva roky, co jsme spolu, a zvládáme to. Jenže někdy je to opravdu, ale opravdu nanic.
Primárně jsme pro sebe navzájem partnerky, až na druhém místě přichází dominance a submise. To ovšem neznamená, že někdy ty potřeby nepotřebujeme naplnit. Obě potřebujeme dostat ze sebe ty stavy, kdy ona chce ubližovat a já držet jako hadr; kdy já potřebuju být poslušná pokorná hračka a ona nade mnou převezme kontrolu.
Problém nastává v momentě, kdy na nás tyhle nálady přijdou a my jsme od sebe.

Někdy to bývá spíše úsměvné. Když se ve mě probudí ta malá, nadržená čubka, která by se otírala všechno a nejradši o svého Pána. Kdy stačí sebemenší podnět, kdy chci víc, kdy potřebuju víc. Ale pořád je to jen apetit, chuť si hrát.
A pak jsou tu momenty, které tak úsměvné nejsou. Kdy přestávám fungovat, mám záchvat a potřebuju uzemnit; stáhnout zase na zem. Kdy by mi nejúčinněji pomohla ruka kolem hrdla a stisk kolem brady, kdy mě Yuki donutí podívat se jí do očí. Nebo naopak - kdy Yuki potřebuje upustit páru, jinak se to v ní hromadí. A já tam nemůžu být, abych jí k tomu byla k dispozici.

Někdy se vidíme na víkend a máme sílu na to se jen tulit a sledovat seriály a dva dny po setkání si chceme hrát. Někdy se cítíme na náročnou úžasnou lekci, ale něco se pokazí a není chuť. Zatímco někdy potřebuju, aby mě vzala za vlasy a srazila na kolena, ona potřebuje mě jakožto partnerku. A když by si se mnou pohrála ona, já už nemám kapacitu na to se jí odevzdat.
Je to normální, jasně že jo. Hlavní je, aby nám oběma bylo fajn a nebyly jsme nucený do něčeho, na co se necítíme. Někdy si Murphyho zákony ale hrají víc, než je zdrávo.

Za tři dny se ale uvidíme. A nálada se nám drží už pár dní. Takže klepu na dřevo - *klep, klep* - aby to nezmizelo. Abych se zničená mohla schoulit u svého Pána a vědět, že jsme v bezpečí.
Publikováno: 08.05.2019
Přečteno: 128×
Bez komentářů

Přidat komentář

Pro odeslání komentáře se přihlaš na BDSMLife.cz

Archív

05/1903/1902/19

O mně

Holka se zálibou ve whiskey a psaní, jejíž velkou částí života je i klečení, obojky a další nevanilkové věci. Když se tyhle tři věci spojí, vznikne z toho tohle. Bavte se.