Čistá bolest

Vešla jsem tam a uviděla dívku, která poslušně přijímá rány bičem..opravdu velké rány. Hrál si s ní. Občas dal větší, pak pár malých. Většinou ve stejném tempu vždy po sériích. V pomyslné pauze práskal bičem vedle ní. Ona byla přivázaná za ruce ke kovovému kruhu, který byl upevněn k něčemu, co viselo ze stropu. Popravdě jsem ani tolik nezkoumala to, co viselo ze stropu, ale to, co se děje. Pochopitelně. Kníkala, kroutila se, ale chtěla dál. Já jsem vždycky bič chtěla vyzkoušet, ale moc jsem se ho bála. Seděla jsem a pozorovala a v hlavě mi kolovalo spousty myšlenek. Jestli by se mi to líbilo, jestli by tohle nebylo pro mě až příliš..ale pokaždé, když dosedla rána a viděla jsem ty stopy na zádech, tak se to ve mě víc a víc bouřilo. Musela jsem to zkusit. 

Po tom, co ukončili jejich hru, jsem šla za ním a upřímně jsem mu řekla, že mě to vždycky zajímalo, jaké to je a on nebyl proti. Zeptal se mě, co jsem všechno zkoušela a dal mi instrukce. Já se vším souhlasila a požádala ho o svázání rukou ke kruhu a on tak učinil.
Nejdříve jsem to skoro necítila, ale rychle se to měnilo ve štípání. Pak na chvilku přestal. Dal mi hedvábný šátek kolem krku. Byl příjemný a tak heboučký. Opět mě začal bičovat, tentokrát intenzivněji. To už jsem se začala cukat, ale pořád jsem stála tak, jak mi řekl. Nechtěla jsem ho ničím naštvat, ale hlavně jsem se nechtěla nějak blbě natočit, protože jsem měla strach. Ale takový ten strach, který se mi líbí. Takový příjemný strach. Pak, když už jsem vnímala každičkou ránu, která mi dopadla na záda, začal práskat i vedle mě. Je zvláštní, ale pochopitelné, že ta psychika dělá tolik, že i když to nepadlo na má záda, tak ten pocit byl, jakoby se tak stalo. 

S tím, jak se intenzita stupňovala, jsem chtěla víc, ale něco se stalo. Nevím co, ale moje tělo začalo produkovat slzy! Ano, začala jsem brečet, což mě ale ublíženo nebylo. Alespoň jsem to tak nebrala. Ano, četla jsem a také mi pár lidí říkalo, že když tělo už nemůže, ale mysl chce, tak člověk buď brečí nebo se směje. Já vím, že jsem ta, co brečí, ale já bych toho vydržela víc. Občas mi ten brek vážně komplikuje vyvíjení situace.

Do teď mě z jedné strany mrzí, že jsem řekla "dost". Zajímalo by mě, co by se dělo pak, kdybych brek ignorovala a jen vnímala tu bolest.
Publikováno: 07.03.2016
Přečteno: 789×
2 komentářů

Přidat komentář

Pro odeslání komentáře se přihlaš na BDSMLife.cz
01.08.2016
Stačí požádat znovu. :) Jsem si jistý, že Ti mile rád vyhovím znovu. A tentokrát klidně přes slzy. Vždy začínám tak, aby ženy měly možnost si uvědomit samy sebe. A slzy jsou dobré místo, kde poprvé skončit.
08.03.2016
Na nás masochisty to takhle někdy působí. Jednou jsem komusi řekl, že závidím ženám, to, že dokáží tak snadno rozbrečet a dát průchod svým citům. Mě zbývá jen ten smích a slzy se mi do očí vetřou jen ojediněle a jen ve spojení se smíchem. Jsme v zajetí euforických a extatických pocitů a naše mysl není schopna racionálně uvažovat. V té chvíli je náš práh bolesti posunutý do neskutečné výše, možná až tak vysoko, že mysl by vydržela, ale naše tělo rozhodně ne.

Archív

Nedokážu se rozhodnoutŽvanění o žvaněníVoayerZážitek z místnosti č.1Ano, Můj PanePrvní zavěšeníČistá bolestPrvní tresty č.3První tresty č.2První tresty č.1Neposlušná, nedočkavá..Řekla jsem jim své ANO! 2.částŘekla jsem jim své ANO! 1.částPrvní menší zkušenost

O mně

Jsem mladá subinka, která hledá své meze a chce vyzkoušet, co je v tomto směru možné. Tento blog mi napomáhá pochopit samu sebe a zpětně si připomenout pokroky, které dělám.
http://blog.bdsmlife.cz/Hadan-ka