DěkujemeVěříš jako..?

Jakože šťastná

Říká se, - no, vlastně, abych byla úplně přesná, říkala to Pomněnka - že život má stát na nějakých pevných pilířích, kterých má být víc, aby když se jeden zhroutí, stál pořád ten zbytek. Nepamatuju si to přesně. Ale princip je zřejmej, ne? Ty pilíře odhaduju budou něco jako láska, přátelství, práce, domov a rodina... A dává to perfektní smysl. Dokonce jsem to tak měla. Chvíli :-D 

Než se ukázalo, že všechny pilíře světa úplně klidně sestřelí pár blbejch hormonů a chemikálií. A že vo tom musim něco vědět, když jsem o tom nedávno vykládala kolegům, žejo. Chemicky je tedy štěstí směs oxytocinu, dopaminu, serotoninu a endorfinu. Kdybychom si to měli zjednodušit do úplnýho nejjednodušna, nejsnazší cesta k němu vede přes lajnu koksu a podobný substance, ale to samozřejmě nikdo z nás nechce, fuj hnus, nikdy přeci.

Takže nám zbejvá.. se k tomu dopracovat jinak. Jedinej problém, kterej nemám, je dopaminovej. To si tak člověk rozseká svůj to-do list z dlouhodobýho na jednodenní, sem tam frkne na sociální sítě nějakej rádoby vtipnej střípek ze svýho nešťastnýho života a voila - hned je líp.

Jenže serotonin a oxytocin, tyvole. To je problém. Když tě nikdo na světě nemá rád a nikdo nemiluje; teda von tě někdo třeba má rád a miluje, dokonce tě třeba i uznává a respektuje, ale ty to nevidíš a nechceš vidět, protože to není ten, kdo by to měl bejt nebo dokonce, když to někdo moh bejt, ale neni, protože přijde s řečma vo hlavě, která ho pustila někam a kdesi cosi a ty beztak víš, že ti může tisíckrát říct, že v tobě to neni a že máš fakt bezvadnej zadek a stejně mu nevěříš, protože to prostě je v tobě - a protože tě nikdo na světě nemá rád a nemiluje a co je horší, tak už ani nikdo nikdy nebude. A milí zlatí, tenhle problém, jak by se mohlo zdát, není nejsilnější v období lunárního cyklu, které známe jako PMS, ale může být tisíckrát horší v době, kterou známe jako ovulaci, a to vám říkám, že tady prostě pomůže jediný: Sex anebo endorfiny.

S nima je to pro většinu běžný populace asi poměrně jednoduchý. Sex (argumentuju kruhem?) nebo sport. Možná by se dalo už tušit, že můj případ je právě ten druhej. A nad slunce jasný je, že to je další PROBLÉM. 

Lidi, kteří mě znali i před 25. rokem mýho života, teď docela nechápou. Začlo to nevinně. Postupně jsem měla menší a menší problém dojít někam z auta, co nebylo zaparkovaný přímo přede dveřma, až jsem ho zrušila úplně. Pak přišly výlety. A pak se z člověka, kterej je ochotnej jít na výlet, ale jenom po rovině, stalo monstrum, co jinýho člověka, kterej by taky rád chodil jenom po rovině, nutil chodit do kopců. A do pořádnejch. A jak se tam úplně nezničíme, tak ani nemá smysl vyjít z domu. A plavat. A kolo (ale kolo fuj, jak jsem později zjistila). A bruslit. A lézt po boulderu. A jít na kurz lezení. A H.E.A.T. A chci běhat. A běžky.

A to byl kámen úrazu. Doslova. No. Vlastně ani ne tak běžky jako takový, ale spíš můj přirozenej netalent, neohrabanost a znovu připomínám, že moje tělo poslední pohyb zažilo na pravidelných pololetních doklasifikacích z těláku, protože na ten jsem pochopitelně taky nechodila. Občas mě ta moje pohybová retardace vede k úvahám na téma "Helenka a porucha autistického spektra", co si budem.

Ale zpátky k věci, dítě s ADHD už šlo spát, tak máme klid - Tři tejdny dohadů na téma běžky. Že to neumim. A že se rozsekám po 500 metrech. No to mě dopálilo. Just jsem na ně šla. Nikdo mi přeci nebude říkat... A už vůbec mě nikdo nebude takhle shazovat. Tenhle boj jsem vyhrála. Nebylo to 500, ale 700. Tři dny sádra, tři tejdny ortéza, jak dlouho ta ruka ještě bude bolet nevím.

Takže běžky šly z kola ven. Koupila jsem si trampolínu a byla šťastná. To jsem si myslela, že mám ty pilíře - a věřila těm pochvalám mýho zadku a myslela, že mě někdo má fakt rád.

Měla jsem problém na ni nelízt každej den. Viděla jsem perfektní posun s každou hodinou skákání. Jenže jsem skákala tak moc, až se to přestalo líbit mýmu kotníku. To bylo úterý. Ve středu jsem začla bejt smutná. Ve čtvrtek zvládla stěží 40 minut a pořád byla smutná. V pátek už jsem byla nejvíc smutná, to dokonce přišla rána největší možná - protože cukr je sice jed, ale tu koňakovou špičku bych si bejvala strašně zasloužila a kavárna byla vyžraná - a v sobotu chtěla jít na zumbu, ale v sobotu se v Praze prostě necvičí a jedna jediná hodina byla od 10 ráno - a pardon, ale mám těžkou depresi, nemůžu přeci vstávat na desátou. 

Navzdory obávám širokýho okolí z utopení jsem šla plavat - a zlomila konečně čas 50 za 50 na 50 za 45. 

Ani malá kapička štěstí, ani náznak.

V sobotu večer jsem to nevydržela. A ne, nebudu říkat, že to nebyl kdovíjakej rauš, protože byl! A na zumbu se jde zítra a už se nemůžu dočkat a sice všechno furt stojí za úplný kulový a nechci si ani představit, co se mi tam stane, ale když to bude dostatečně vážný zranění, tak mi ty ostatní věci stejně budou jedno. Proč dělat věci jednoduše, když to jde i složitě, fakt netuším.

Takže takhle se dělá ta iluze věčný spokojenosti a bezstarostnosti. Takhle jednoduchý to je. A jestli vám můžu dát opravdu dobrou přátelskou radu... Nejdřív kupte trampolínu a až pak řešte, kam s ní. 
Publikováno: 10.3.2019
Přečteno: 72×
Bez komentářů

Přidat komentář

Pro odeslání komentáře se přihlaš na BDSMLife.cz

Archív

201920172016201520142013
TOPlist

O mně

Jde dítě s ADHD spát a počítá ovečky: Jedna ovečka, druhá ovečka, třetí slepice, koza, kráva, kůň, strýček Donald farmu měl, héééj makaréna!
Autorka blogu
avatar
27,9 let