Desetiboj. Začínáme fackami.

Klečím u kůlu. A trnu hrůzou. Ani ne z toho, že těmi dveřmi, na které se dívám, má vstoupit žena, která mě tu bezbranného, k tomu kůlu připoutanému za kotníky, trup, zápěstí a krk, bude čtvrt hodiny fackovat. To mě zase tolik neděsí. Trmácím se sem přes čtyřista kilometrů, abych se nepotkal s nikým z toho rybníčka pod Řípem. Na parkovišti jsem ještě odpoledne oběhl všechna auta. Českou značku mělo jen to moje. Nikde po hotelu jsem nezaslechl češtinu. A těmi dveřmi musela projít zrovna moje bývalá žena. Rozvedli jsme se před pěti lety. Utekla mi tehdy za jiným. Vůbec jsme se od té doby neviděli, akorát k vánocům si napíšeme. Ani nevím, kde žije. Takže kdekoli. Zavírá za sebou dveře a pohltilo ji šero. Blíží se ke mně. V dlouhém černém koženém plášti. Černé vlasy svázané do drdolu. Trochu zhubla. A hlavně to není ona. Mým tělem projela vlna úlevy.

“Je ti něco?” “Ne, madam. Někoho jste mi připomněla. Všechno je v pořádku.” “To jsem ráda. Na tuhle disciplínu jsem se těšila nejvíc.” Stojí na předpažení přede mnou. Z kapsy pláště vyndavá sprej a stříká si něco na dlaň jedné ruky. Kůže její rukavice se leskne jako zrcadlo. Totéž provede s druhou rukou. Tře dlaně o sebe a přitom mi vysvětluje: “Můj fackovací přípravek. Bude se ti to líbit.” Odkládá sprej na malý stolek poblíž. Dlaň své pravé ruky přikládá k mé levé tváři. Levou rukou mi přizvedává bradu. “Tak. Takhle přesně.” Vzdálí pravou ruku od mé tváře. V očích se jí zablýskne a trochu jí zacukají koutky.

Plesk! Na mou tvář dopadla první facka. V hlavě mi zajiskřilo. Plesk! Druhá. Stejná síla, stejné místo. Dáma se spokojeně usměje. Napřáhne se a dá mi několik facek tam a zpátky. Já zamrkám, ona se nahlas zasměje. Pak spokojeně zavrčí a dá mi další dávku. Tam, zpátky, tam, zpátky, tam. Zavýskne nadšením. “Jo, baví mě to. Tohle je úžasný! Jestli to moc bolí, tak promiň, ale já si prostě neumím pomoct!” A tluče mě dlaní přes hubu až mi z ní lítají sliny. Zapojuje i druhou ruku. Střídá je. “Škoda, že nás u toho nikdo nevidí. Chtěla bych tě fackovat venku, před lidma. Nařídila bych ti kleknout a zfackovala tě. Takhle!” Plesk, plesk, plesk. Tváře mě pálí, v hlavě mi hučí. Ona mě bez přestání fackuje. Před každou sérií ran mi zvedne bradu. Už se tolik nesměje. Trochu přizvedla horní ret a nakrčila nos. V krátkých přestávkách vidím, jak se mírně chvěje vzrušením. Jo, ta scéna je úžasná. Klečím spoutaný před ženou v koženém kabátě, která mě nelítostně fackuje. Asi bych si nad takovým videem uměl párkrát udělat dobře, ale být přímo při tom… Je docela záhul. Vida, tak aspoň mi to pořád trochu myslí. Podařilo se mi naladit. Začínám se do toho pokládat. Baví mě to. Vzrušuje mě to. Všímá si toho a spokojeně se zasměje. “Jo, ty jsi můj kluk. Vzruší tě, když tě paní fackuje.” Zesiluje rány. “A tak to má být!” Křičí do rytmu facek.

Moje dozorkyně vchází do místnosti. Čas uplynul. Moje trýznitelka mi ještě rychle vrazí několik facek, pak mi nastaví hřbet jedné ruky k polibku, hned po něm druhý a beze slova se vytratí. Dozorkyně mne chvilinku pozoruje. Pak mi uvolní zápěstí, ale ihned mi je znovu spoutá za zády kovovými pouty. Uvolní zbytek řemenů, které mě poutají ke kůlu. K mému obojku připevňuje své vodítko a odvádí mě na chodbu.

Svou chůzi označuji za mírně nejistou.
Publikováno: 16.01.2019 23:51
Přečteno:

Desetiboj. Překvapení.

Odpočíval jsem s hlavou v Martinině klíně, poslouchal jsem, jak oddychuje. Dával jsem si pozor, abych ji nevzbudil Jen velmi zlehka jsem hladil kozačky na jejích nohou. Probudila se asi za hodinu. Vstala a odešla do koupelny. Rozhodl jsem se nechat jí soukromí. Zkontroloval jsem, že nic nepotřebuje a v nejbližší půlhodině potřebovat nebude a přesunul jsem se do své části apartmá, kde jsem se pokusil dát také trochu dohormady.

Organizátoři připravili na večer akci, kterou nazvali desetiboj. Ten má probíhat tak, že budou jednotlivé páry rozděleny. Žena i muž budou přecházet mezi stanovišti, kde se pokaždé setkají s jiným protějškem. Představuji si to jako pohyb v kruhu. Dámy se pohybují po, muži proti směru hodinových ručiček. Ale ta představa není správná, protože to bychom se s Martinou museli na dvou stanovištích potkat. Jenomže pořadatelé mě se smíchem ubezpečili, že se to nestane. Jaké konkrétní aktivity se mají na jednotlivých stanovištích odehrávat, nám pořadatelé odmítli prozradit.

Měli jsme možnost odmítnout účast. Organizátoři nechtějí nutit páry do výměny partnerů, někomu to nemusí vyhovovat. Martina mi řekla, že ona si ráda podá i další kus masa, a co se bude dít se mnou, je jí prý jedno. A protože ona do toho jde, jdu do toho já prý také. Přemýšlím, jestli je v hotelu přítomen někdo, s kým bych měl problém akčnit. S potěšením shledávám, že mě nikdo nenapadá. A co takhle opačně: Těším se na některé dámy víc než na jiné? No jasně že ano! A dal bych jim přednost před Martinou? Ale no tak.

Osprchovaný, navoněný se hlásím u Martiny. Má mokré vlasy. Hrozně jí to tak sluší. Převlékla se a teď si ještě upravuje nehty. Omlouvám se jí, že musím jít. Mužské poloviny párů mají sraz o patnáct minut dřív. Odcházím na brífink

Řeči se ujímá slečna recepční. Odvedou nás jednotlivě na stanoviště, kde bude každý z nás připraven pro dámu, která se s ním aktivity na daném stanovišti zúčastní. Dáma se po svém příchodu muži ukáže, Ten tak bude vědět, která z dam u něho právě je. Se svými partnerkami se, jak už mě informovali, na žádném stanovišti nesetkáme. Na každém stanovišti strávíme patnáct minut. Pak dámy odejdou a my budeme převedeni na další stanoviště, kde budeme připraveni pro další dámu. Tak to vypadá super. A jaká jsou ta stanoviště? Aha. Tak my se to prý pokaždé dozvíme až na místě a dámy těsně před vstupem na stanoviště. Rychle si představuji praktiky, které nesnáším, nezvládám, nemám rád nebo nechci dělat s každým. Doufám, že mám s autorem programu co nejpodobnější vkus.

A to už ke mně přistupuje moje průvodkyně, dosud stojící u stěny v řadě s ostatními. Vysportovaná třicátnice s krátkými vlasy a přísnou vizáží. Měří mě pohrdavým, zlým pohledem. Na sobě legíny a jezdecké boty, bílé tílko, koženou bundu, rukavice. V rukou obojek s vodítkem a kovová pouta. Každý z nás má takto přidělenu svou osobní dozorkyni. Každý z nás dostane želízka na ruce za zády, na krk obojek, za který je odvlečen pryč. Mě moje dozorkyně táhne na vodítku do nejvzdálenějších dveří. V malé místnosti stojí nízká dřevěný kůl. Má dozorkyně mě přivádí až těsně k němu a nařizuje mi kleknout. Uvolňuje má zápěstí, ale hned vzápětí je poutá koženými řemeny ke kůlu, který mám hned za zády a který zasahuje až nad má ramena. Těsně pod jeho vrcholem je oko, ke kterému dozorkyně připevní obojek na mém krku. Dalším řemenem připoutá můj trup ke kůlu v pase a poslední dva řemeny se postarají o mé nohy těsně nad kotníky.

Má dozorkyně zkontroluje své dílo, postaví se přede mne a úsečnou němčinou na mě štěká pokyny. Vysvětluje mi, že toto o stanoviště je fackovací. Dáma, která zanedlouho přijde, mne bude bít přes tváře podle svého uvážení. Vyžádá si mé potvrzení, že jsem jí rozuměl, a nechává mě o samotě.

Ta představa se mi líbí. Konečně, mám rád, když mě dáma fackuje. Nemusím to nějak bezohledně, ale je to pro mě sexy. Jo, mám to hodně rád.

Dveře se otevírají. Do místnosti vstupuje moje bývalá žena. Tak to nám to začíná pěkně.

Publikováno: 16.01.2019 01:18
Přečteno: 23×

Když vám vaše masturbační fantazie vypráví, jak ji to bavilo

Vrátili jsme se s Martinou do pokoje. Ona ještě stále červená ve tváři, rozjařená, i když se zřetelnými známkami únavy, já do půl těla nahý se zády v jednom ohni.

Martina se spokojeně svalila do křesla, já si ustlal na studené podlaze u jejích nohou a zcela podvědomě a automaticky jsem se začal věnovat jejím kozačkám. Uchopil jsem jednu z nich rukou za patu a kotník, druhou jsem položil přes její špičku a ústa jsem lačně přisál k jejímu nártu. Zavřel jsem oči.

“Panebože, tohle jsem strašně potřebovala,” začala Martina. “Takhle někoho seřezat. Představovalal jsem si to mockrát. Každou jednotlivou ránu. Sílu. Místo, kam dopadne. Záškub těla. Výkřik.” Poslouchal jsem ji se zavřenýma očima, zasypával její botu polibky a hltal její slova. To, co se stalo dole, byl pro mě zásadní zážitek. Moje vysněná Martí se stala skutkem. A zdá se, že také jí to nepřineslo málo.

Zvolna svlékne kožené rukavice, které měla celou dobu na rukou, a hodí je na zem přede mne. Dívám se na ně. Cítím teplo, které z nich sálá. Hrábne rukou do misky s mandlemi v čokoládě, kterou má na dosah, a s plnou pusou pokračuje.

“Zkoušela jsem to na svý kluky a milence. Jestli bych je mohla zmlátit. Většinou z toho měli tak akorát srandu. Nechtěli to dělat.” Vyprostí nohu z mého sevření a poliží si ji na má záda. Pálí to.

“Pěkně jsem tě zmalovala. Máš tam fialový pruhy jeden přes druhý.” Nakloní se nade mne. “Tady ti teče krev.” Sáhne prstem. Olízne ho. “Horká a sladká. A tady, tady a tady taky.” Cítím šrámy po celých zádech, na bocích, na krku, něco na břiše a hrudníku. Ale hlavně na zádech. Cítím tam horkost, napětí. Jako by mi cukala kůže. jako když s pokřupáváním chladne rozpálená kovová nádoba.

“Jen jeden mi to dovolil. Dokonce přinesl bič.” Chvíli přemýšlí. “To nemusel. Měla jsem jeden ve skříni. Vlastně ho tam mám pořád.” Já se zatím ujímám její druhé nohy. Jezdím jazykem nejprve po jejím nártu, pak po holeni, po lýtku, olížu kotníky, snažim se tlačit, aby hmatem cítila mé zaujetí, mé nadšení. “Svlékl se, stoupl si k oknu, zády ke mně. Ruce položil na parapet. Pamatuji si, jak mu vzrušením a strachem tepaly žíly na krku.” Sundavá nohu z mých zad a pokládá ji na podlahu. Lehám si na záda na zem a ona pokládá obě nohy na můj hrudník. Začínám je hladit rukama. “Já jsem byla úplně bez sebe trémou. V ruce bič a před sebou nahatýho chlapa. Chvíli jsem nevěděla, co teď. Pak jsem ho začala mlátit a už to bylo dobrý. Skučel, sténal, ale nekřičel. Chtěl mi ukázat, kolik vydrží. Jenomže mě to nebavilo. Čím dál víc. Chodila jsem s ním. Chtěla jsem s ním mít děti. Došlo mi najednou, že mu nechci tohle dělat.” Vstane a chodí po místnosti. Bezmyšlenkovitě párkrát tleskne dlaněmi o sebe. “Nešlo to. Říkal, že to nevadí. Ale už to nešlo. Po tom už to nešlo. Nic. Rozešli jsme se.” Zni trochu naměkko.

Vrací se ke mně a sedá si zpátky do křesla. Sáhne do misky s mandlemi. Hrst si jich dá do úst. Nabere druhou a dlaň položí na svá stehna. “Na,” nabízí mi. Opatrně a něžně zobu mandle v čokoládě z jejích rukou. “S tebou to je jiné. Nic k tobě necítím. Dokázala bych tě ignorovat. Dokázala bych s tebou šukat, kouřit tě. Dokázala bych tě nenávidět. Kdybych chtěla. Dokázala bych ti sprostě vynadat, poplivat tě, pochcat, zkopat. Nechodím s tebou.” Snědl jsem poslední mandli a chystal se opustit její klín. Položila mi dlaň druhé ruky do týla a naznačila mi tak, že si to nepřeje. Zůstal jsem obličejem přitisknut k jejím stehnům. Cítil jsem její vůni, tu syntetickou, tu přirozenou i tu nejpřirozenější.

“Tebe jsem dokázala seřezat naprosto bez výčitek. Nechtěla jsem nikdy přestat. Chtěla jsem zbičovat celý povrch tvého těla. Tvá kůže rudla mými ranami a já se snažila zbarvit všechna místa, která jsem dosud nezasáhla. A pak ještě jednou. Pruhy naskakovaly. Nejprve jasně rudé, pak tmavly a vystupovaly nad povrch. Chtěla jsem ti jich udělat co nejvíc.” Vzpomínám na tu chvíli. Obecenstvo od té scény nemohlo odlepit oči. Dámy sahaly pro své biče a nervózně si s nimi pohrávaly. Na jejich partnerech bylo vidět vzrušení a touha být na mém místě. A já i teď začínám cítit, jak mi už po tak krátké chvíli chybí ty pocity, které jsem prožíval. Klečel jsem na všech čtyřech na osvětleném pódiu, Martí, ta křehká a nevinná dívka z mých snů stála nade mnou s bičem v ruce. A vší silou a bez slitování mne tím bičem několik dlouhých minut mlátila hlava nehlava. Myslím, že jsem ke konci už řval bolestí docela nahlas. Když jsem se pak potácel mezi stolky zpátky k naším místům, zaznamenal jsem pár obdivných pohledů ke mně. Ale také daleko víc zamilovaných pohledů k Martině.

“Chtěla jsem tě bičovat až do konce světa. Nic jiného pro mě neexistovalo. Jen tvoje mučené tělo a můj bič. Bič, který mi těžkl v ruce a stával se stále ničivější zbraní. Chtěla jsem vidět tvou krev, tvou potrhanou kůži. Chtěla jsem tě vidět kroutit se bolestí, sténat, vzlykat, brečet, pak kříčet a nakoneč řvát bolestí, kterou ti způsobuji. Chtěla jsem, abys mě prosil o slitování. A já bych ho pro tebe neměla. Bičovala bych tě, dokud by mé vzrušení neopadlo.”

Její řeč mne stále silněji nutila požádat ji, abychom se dolů ještě jednou vrátili. Teď hned. Aby mě, nedbajíc o to, v jakém stavu už teď moje záda jsou, připoutala ke sloupu a dál mě bičovala. Byl jsem bez sebe vzrušením, chtěl jsem umřít rozkoší. Chtěl jsem pro ni udělat cokoli, abych pro ni mohl za odměnu trpět. Strašně jsem se zamiloval do jejího syrového, přirozeného sadismu a do toho, jak ochotně se mu vzdávala. Byl jsem bez sebe štěstím.

Znovu a znovu jsem si promítal pocity a zážitky dnešního večera. Vracel jsem si emoce, snažil se je znovu prožívat. Usilovně jsem si vybavoval každý detail. Její tělo, její pohyby, zvuky, které vydávala. její vzrušení.

Zvedl jsem opatrně hlavu. Pohlédl jsem zamilovaně do její tváře. Měla zavřené oči. Panenky se jí pod víčkama divoce mlely. Zrychleně oddychovala. Spala. Položil jsem hlavu zpět do jejího klína a myslel jen na ni.

Povídka psaná pro bezvanilky.cz
Publikováno: 15.01.2019 00:02
Přečteno: 25×

Kolegyně nakupuje kůži

Pátý díl čtyřdílné trilogie přináší do vyprávění pohledy ostatních účastníků. Povídky jsem původně publikoval na svém blogu na amater.cz. Tato je z léta 2018, ale stále vypadá čerstvě.

Moc ráda chodím v kůži. Je mi to příjemné, dobře v ní vypadám, perfektně se v ní cítím. Zbožňuji ten pocit luxusu, který z ní do mě vyzařuje. Ale vůbec nejradši mám ještě jednu věc. Miluju, jak to některý typ mužů přitahuje. Ovládá. Jako bych je měla na neviditelném laně, které by je nutilo jít tam, kam jdu já. Chodí za mnou po ulici, postávají a zvědavě si mě prohlížejí. Je super takhle si někoho povodit po obchoďáku. Je blbost, aby tam měl chlap půl hodiny stejnou cestu jako já, aby pořeboval jít tam, kam já, ne? Většinou za mnou nejdou do obchodu s prádlem. Číhají venku.

Jenomže koženého oblečení není nikdy dost. A já z jeho nakupování dělám Událost. Když vidím, že moje kreditka se od posledního nákupu vzpamatovala a snese zase trochu hrubší zacházení, vyrazím. Někdo mě ovšem musí na té cestě z džín a trička do kožené bohyně doprovodit. A letos to bude Michal. Když přijdu do práce v kožené sukni, tahá mu to oči z důlku a mám ho v kanclu kvůli různým záminkám v podstatě celou pracovní dobu.

Letos jsme s Michalem začali pěstovat takový zajímavý vztah, ale to už vám tu popsal. Spoustu důležitých věcí vynechal, hodně toho bylo dost jinak, ale beru, že tady nechce vypadat jako veejtaha, posera a ubrečenej debil. A jestli vás ta otázka napadla, tak jo a ještě jednou jo. Jsem skutečná a baví mě to. On neví, že je první, s kým jsem tohle začala dělat. Jak dlouho jsem o tom jenom snila. Ono také co jiného. Když kluk přijde za holkou s otázkou "zašukáme?", nebere se to zrovna za vzor zvládnuté komunikace. Takže jak jsem to asi měla udělat já. Teď vás tu spousta řeknete, že to přece mám zkusit, že třeba zrovna vy byste si dali říct, ale znáte tu, jak se stopař zeptá řidičky, jestli se nebojí, že taky mohla zastavit sériovému vrahovi.

Víte prd, kdo zabere.

Jenomže Michal při vší konspiraci, kterou tihle týpci v práci pěstují, selhal, a já tak měla jasno v tom kdo a zbývalo vyřešit jenom jak. A protože jsem od přírody dravá a s lidma se nemažu, prostě jsem ho jednou ve výtahu za ty koule chytla a od toho dne jsou moje.

A dneska ty koule se svým podstavcem půjdou se mnou nakupovat. Sraz je ve výtahu. Může zkusit tam nebýt. Chytnu si jiný. Haha.

Výtah přijel a já do něj nastoupím. Michal stojí podle dohody čelem k zadní stěně. Hrábnu rukou za něj a nahmátnu šňůru se smyčkou, která mu podle mých pokynů měla čouhat z poklopce. Vy už budete vědět, k čemu je připevněný druhý konec. Ano, správně ke koulím. Chytré děti. Takže půjdu jako holčička s pouťovým balónkem, jen jsou ty balónky dva, neletí moc vysoko a nejsou vidět. A to poslední se brzo změní.

Jdeme k autu. Postavím se ke dveřím řidiče. Pochopil a otevírá. Já si sednu a on opatrně přibouchne dveře. Obejde auto. Položí ruku na kliku spolujezdce, dokonce ty dveře i pootevře, pak mu to ale dojde a zapadne na zadní sedadlo. To už mám nastartováno, protáčím gumy a řítíme se k první zastávce.

Rukavice. Začnu rukavicemi. Ty tomu mají dát korunu, proč si ale korunu nenasadit první. Michal se může zbláznit, když masím jeho koule rukama v rukavicích. Ty jeho reakce jsou o kilometr jinde, než když to dělám bez nich. Takže nejdřív zip jeho kalhot a ty koule musí ven. Pěkně na pult, kde jsou již připraveny dva páry k vyzkoušení.

Kožené ukavice jsou super věc. Je to jeden z magnetů na čumily. Oči přilepené k mým rukám. Navléknu si nejprve ty kratší. Jemná a slabá voňavá kůže. Jako bych na těch rukách nic neměla. Spojím prsty, zatleskám. Přitlačím jeho šourek mezi tělem varlaty k pultu jednou rukou a druhou do nich několikrát uhodím pěstí. Ne nějak moc, ale pro neznalé je to trochu nezvyklý pohled. Martina, zdejší prodavačka a už dávno i moje kamarádka sice ví, co se má dít, ale i tak překvapeně zamrká. Praštím ho ještě dvakrát. "Bouchneš si taky, Martí?" Michal se na ni se zájmem podívá. "Ty se do toho nepleť," varuji ho a obracím se zase k prodavačce. "Nic na tom není. Hele." Svléknu si rukavice, jednu položím na pult, druhou vezmu oběma rukama zevnitř za manžetu a otvor nastavím proti ní. Skoro automaticky do ní vklouzne. "Takhle si navlíkneš rukavici, to tebe nemusím učit." Ona se dívá do očí jemu a on jí. Něžně zavřu její ruku v pěst a jemně ji uchopím za zápěstí, druhou rukou znovu přimáčknu Michalův pytlík k pultu. Její ruku vedu nad jeho koule a šeptám jí: "Pak si představíš, jaké to asi je způsobit mu tu bolest." Pořád na sebe vejrají jako kdyby právě na maturitním plese zjistili, že se jim po sobě bude stejskat. "A až ti dojde, že tě fakt zajímá, jaké to doopravdy bude.." A v tu chvíli mu ji Martina našije. Ale opravdickou. A ještě jednu a pak další. On na ni chvíli překvapeně čumí a pak se pokusí složit na zem. Jenomže zapomněl, že jeho koule mám ještě pořád v ruce já a já ho nenechám. Zmítá se statečně, pak mu dojde, že z pádu nic nebude a nechá toho. "No, Martí!" je jediné, na co se takhle narychlo zmůžu. "Ty druhý ani nebudu zkoušet. Tyhle jsou jasně kouzelný, vezmu si je. A nebal je, hned si je natáhnu." Martině taky chvíli trvá, než se přepne: "Jo. Dobře," začne se chytat.

Do ruky v krásné nové voňavé rukavici chytám šňůru od svých koulí, které Michal ještě duchaplně schová zpátky za poklopec, než opustíme krámek.

Dál jdeme pěšky. Bude to chtít ještě něco na sebe. Něco koženýho!

Můj oblíbený obchod. Pro dnešek jsem si v něm zařídila soukromí. Taky mě tu znají, všechno je domluvené. Mladá pihovatá zrzavá brigádnice nás pouští dovnitř, protáhne se kolem nás ze dveří a zamyká nás uvnitř. A jde se na to!

Nejdřív samozřejmě koule na vzduch. Vesele ho přes ně plesknu dlaní. "Velikost 37. Přines kalhoty, všechny, co najdeš, sukně a jestli uvidíš něco jako korzet, chci ho tu taky." Svlékám se do kalhotek a trička. Odsud už půjde dáma.

Michal vrší na pohovce na hromadu všechno, co stojí za řeč, v mé velikosti a černé barvě. Všímám si jeho erekce. "Sundej si kalhoty, támhle si klekni ksichtem ke mně a čum," nařizuji mu. Nejdřív zkusím jednu dvě sukně. Jednu krátkou, u té mě zajímá jenom to, jak mi padne. Za chvíli to vím. Pak jednu delší a u té se musí vyzkoušet... "Dej nohy víc od sebe!" Chytám ho za ramena. Houpnu nohou a 'řach!' A ještě jednu. Jo, v pohodě. Mohla by být i delší. Vybírám jinou... Moc široká. Hnusná. Moc ozdob. Jo, tahle. Délka luxusní! Otáčím se před zrcadlem. Michalův pták v pozoru. "Nos na zem, koule do vzduchu!" velím. Pár ověřovacích kopanců potvrzuje, že i tahle sukně je kompatibilní s mými zálibami. Michalův bimbas uronil slzu na podlahu. Líbím se mu. Sobě taky.

Svlékám sukni, pokládám ji na pult společně s krátkou, kterou jsem vybrala na začátku, a soukám se do úzkých kožených kalhot. Padnou jako ulité. A korzet? Jo, našel. Kluk šikovnej. Podprsáček, to ještě nemám. Zajedu do něj. "Vstaň a zavaž to. Dělals to někdy?" Přikyvuje. Aspoň že tak. Za chvíli stojím před zrcadlem sexy jak už dlouho ne. Michal o mě dře očima. Jdu k němu a pomalu se před ním otočím dokola. Pak v jedné dlani pevně sevřu jeho koule. "A teď něco uvidíš." Táhnu ho dolů, až pochopí a klekne si. Projdu řadou věšáků až dozadu a z ramínka sundávám krásný dlouhý plášť, který jsem si tu vyhlídla, vyzkoušela a rezervovala předevčírem. Hodím si ho přes ruku a vracím se k Michalovi. "Na." Bere ho vlkeče ode mě, rozevírá ho podšívkou ke mně. Zasunu do rukávu jednu ruku, pootočím se, pak druhou, Michal ho pak tahem vzhůru umístí na má záda. Urovnám si límed a pas. Stojím zády k němu. Pihovatá zrzka zaťuká, chvíli počká, pak odemkne a vsoupí do krámu. "Půjdeme mě obout."

Tak teď už jsme na chodníku k nepřehlédnutí. Muži, co vědí, zírají. Máme to přes celou pěší zónu a já si tu cestu vychutnávám. V ruce šňůru od svých balónků. Na sobě krásný kožený kabát až ke kotníkům, kožené kalhoty. Rukavice.

Vstupujeme do obchodu s botama. Velké finále, sladká tečka. Prodavač za námi zamyká, jak je domluveno. Nesvlékám se. Rozvalím se na pohovce, Michalovi ukážu prstem na podlahu před sebou. Tak tak stačí splnit pokyn a je tu prodavač s prvním párem.

Krásné černé kozačky do špičky na vyšším podpatku. Nejsou to jehly, to jsem musela kvůli stabilitě oplakat. Prodavač mizí mezi regály. Michal mě obouvá roztřesenýma rukama. Když je konečně hotov z druhou botou, postavím se. V zrcadle to vypadá fantasticky. Erekce také říká, že ano. Kývnu hlavou tím směrem a mé koule jsou vysvobozeny z kalhot, které mizí někde v koutě. Kolena jsou náležitě daleko od sebe. Ideální. Dva kopance testovací a třetím, tvrdým a brutálním posílám Michala k zemi. Ano, boty jsou na nártu dost jemné na to, abych všechno pěkně cítila.

Přichází prodavač s další krabicí. Michala svíjejícího se na zemi si nevšímá. "Ještě tu mám ty na platformě, jak jste chtěla něco těžšího. Můžu vám je vyzkoušet?" Sedám si a nechám se od něj přezout. Projdu se. Když se vrátím, prodavač bez kalhot klečí na zemi a ptáka si přidržuje rukou na břiše. 'Prásk!' Zavyje a praští sebou o zem. Michal zaznamenal konkurenci a už se nastavuje. "Jak je libo. Tu máš." Vydržel na kolenou. 'Bum!' A 'Bum!' A je taky na podlaze. Baví mě to. Sakra, mě to baví. Prodavač už je zase k dispozici. Kluci se předhánějí, kdo víc snese. Oběma stojí ptáky. "A teď kopeme zezadu. Ve stoje. Předklonit, vyšpulit. Nohy od sebe. Ruce na pohovku." To je hra! Připadám si jak malá holčička, které je všechno dovoleno. Kopu střídavě jednoho a druhého. Mlátím je bez slitování pěstmi do vajec. To je úplně úžasný, kolik se toho snaží vydržet, aby vypadali lepší než ten druhej.

Jejich pytle dávno ztěžkly a zrudly, jsou zpocení, třesou se a já se pořád nemůžu nabažit té chvíle. Ale začínám cítit únavu.

Sedám si na pohovku. "Každý k jedné noze."

Oba klečí přede mnou, každý ptáka v ruce.

"Postříkat kozačky."

Za dvě minuty odcházím z krámu s Michalovými koulemi na šňůrce a bílým lepkavým stékajícím potůčkem na každé botě.
Publikováno: 11.01.2019 02:00
Přečteno: 45×

Když s vámi vaše masturbační fantazie začne kamarádit

Nejistým krokem, s bušícím srdcem, suchem v krku se zvolna blížím dlouhou hotelovou chodbou k apartmá, ve kterém na mě čeká Martina. Moje dávná masturbační fantazie, která po letech zčistajasna fyzicky vstoupila do mého života. Míjím hotelové pokoje. Před každým mohu nakrátko slyšet, co se děje uvnitř. Všichni účastníci srazu mají za sebou dlouhou cestu, některé páry se sešly až zde a tak se každý snaží využít čas, aby ještě před zahájením společného programu stihl uvolnit přetlak a nervozitu v soukromí. Zmocňují se mě střídavě vlny nadšení, že Martí je opravdová, že se moje dávná tajná láska stává skutečností, a návaly váhání, nejistoty a strachu, že surová realita pokazí ten krásný obraz, který jsem si před lety před sebou vymaloval. Dobrá, utěšuji se nakonec. Jestliže se skutečnost nepřiblíží snu, sen mi zůstane. Jestliže se ale skutečnosti vzdám, nikdy si to neodpustím. Takto posílen v odhodlání zaklepu na dveře našeho apratmá, několik sekund vyčkám a poté vklouznu dovnitř.


Zavřu za sebou a zamknu. Krátká předsíň a pootevřené dveře do její ložnice, spoře osvětlené nepřímým zdrojem světla. Na chvíli se zastavím, sbírám odvahu  a přesvědčuji zbytečně své srdce, že není nutné pokoušet se mi teď protrhnout košili. Vcházím do místnosti, kde tuším svou tajnou lásku.


Zastavuji za dveřmi. Rychle se rozhlédnu. Martina stojí u toaletního stolku zády ke mně. V krátkých těsně přiléhavých temně červených šatech, které těsně obepínají její postavu. Hlavou mi probleskne myšlenka na ty džíny a tričko, ve kterých přijela. Vlasy má vyčesány a ozdobeny pruhem látky ze stejného materiálu a totožné barvy. Na nohou lodičky, rovněž temně červené. Přibližuji se k ní, ona stojí bez hnutí. Zastavuji se těsně za ní. Cítím vůni jejích vlasů. A strašlivou trému. Otačí se ke mně. Beru její ruce do svých, zvedám si je k ústům a líbám je.


Najednou se mi zahledí zpříma do očí a řekne: “Rozhodla jsem se, že jsem se stala tvou paní. Patříš mi. Budeš mě ve všem poslouchat. Budeš se o mě starat. Budeš dělat všechno, co ti nařídím, a nebudeš dělat nic, co ti nedovolím. Můžu s tebou dělat, cokoli budu chtít. Ty můžeš protestovat jediným způsobem. Odejít ode mne a už mě nikdy nevidět. Chci tvou svobodu za to, že ti dovolím být se mnou.”


Nastalo ticho. Ona se mi stále dívá do očí. Mé rty jsou přitisknuty k hřbetu jedné z jejích rukou, které stále držím ve svých dlaních.

Přemýšlím o tom, co řekla. No, moc mi to nepřemýšlí. Ale nevidím v tom žádný zádrhel. Asi není připravena smlouvat. Brzda tam je.

“To je míň, než jsem byl ochoten platit. Souhlasím,” odpovídám nakonec.

“Chci ale muže. Nechci hadr na podlahu. Budeš přede mnou stát, nebudeš se přede mnou plazit. Chci tě ovládat hrdého a sebevědomého. Podléháš a patříš mi proto, že já jsem silná, ne proto, že bys ty byl slabý.”


Pomalu přestávám vidět tu mladou rozpustilou dívku, překvapenou situací, že se jí někdo nechá ovládnout, dívku, která moc neví, co si s tím počít, a tak jen zkouší, kam až může zajít a co si může dovolit. Tu dívku, která si jenom hraje. Kdykoli s tím může přestat a najít si docela jinou zábavu. Přestávám vidět hvězdičku svých vlhkých nocí. Svou hračku, kterou jsem za tmy vytahoval ze skrýše a těšíl se z ní takové, jakou jsem jí určil být. Vidím před sebou mladou ženu, rozhodnou a rozhodnutou, autentickou, samostatnou a sebevědomou. Ženu, kterou bych si vysnít asi ani nedokázal. Rozhodně ne tenkrát.


“Půjdeme dolů za ostatními. Ale nejdřív mě přezuješ. Také se víc obléknu, dole je zima.”

Sedá si do křesla.

Když se chvíli nic neděje, ledabyle pohodí hlavou směrem k nejbližší stěně.Podívám se tam také. Vidím věšák, na něm černá kožená bunda. Na zemi pak černé kozačky a na nich položené černé kožené rukavice.


Za pět minut má Martina bundu, boty i rukavice na sobě a společně scházíme do suterénu hotelu. Jde dva kroky přede mnou. Já z ní nespouštím oči. Ta černá kůže tvoři s červení jejích šatů úchvatnou kombinaci. Zírám na ni a připadám si, jako bych se propadal naznak do temných hlubin vesmíru a jediné, co u toho cítím, je její přitomnost. Martina při chůzi hypnoticky pohupuje boky shora mazlivě orámované okrajem černé kožené bundy. Mohu na tom detailu oči nechat.


V suterénu je výrazně chladněji než nahoře. V dlouhé klenuté chodbě hoří obrovské svíce. Podlaha tu kamenná a chladná. Zdi jsou z neomítnutého kameniva a zčernalých trámů.


Přicházíme k otevřeným dveřím. Před nimi stojí zavalitý muž přísného vzezření v koženém outfitu, který toho na něm moc nezakrývá. Za sebou má otevřenou šatní skříň. Beze slova podává Martině krátký kožený bič. Ta ho od něj rovněž beze slova ale také bez zaváhání přijímá a stáčí si ho přeložený do pravé ruky. Vcházíme do prostorné místnosti s vyvýšeným a osvětleným pódiem uprostřed. U stěn jsou rozmístěny nízké stolky a křesla v nahodilých sestavách, tu po dvou, tu po třech kusech ve skupině. Některá křesla jsou obsazena dámami, jejichž partneři buď sedí v křeslech vedle nich, stojí za nimi, klečí vedle či leží u jejich nohou. Může tu být velmi zhruba kolem dvaceti párů. Zatím se vytvořily jen asi dvě větší skupiny, většina párů zůstává osamocena. Má Paní si přisedává ke stolku, u něhož již sedí v křesle dáma v nejlepších letech se starším partnerem, který ledabyle postává za ní. Ona má na sobě černý kožený kostým, on bílé kalhoty a červenou košili. Sotva se s nimi dáme do řeči, na pódiu se něco začíná dít.


Světla v sále potěmněla, reflektory mířící na malé pódium v jeho středu naopak zvýšily výkon. V průsečíku kuželů jejich světel se právě nachází do půl těla svlečený muž klečící na všech čtyřech. Přichází k němu žena, v ruce má stejný bič, jaký u vchodu obdržela Martina. Zastavuje se na krok od něho. Pohledy přítomných se obracejí k nim, hovor v místnosti postupně slábne až úplně utichne. Žena na pódiu chvíli stojí bez hnutí, pak se znenadání rozmáchne a silně uhodí klečícího muže přes nahá záda. Ten se prohne v pase, několikrát prudce hodí hlavou a vydere z úst krátké hlasité zasyknutí. Žena ho s bičem v ruce obchází dokola, a jakmile on zaujme původní pozici, dá mu další silnou ránu. Muž se pod ní mírně zapotácí a bolestivě vyjekne.  Koutkem oka zaznamenám, jak si Martina zkoumavě prohlédla bič ve své ruce a ihned poté věnovala krátký pohled mně. Snad si i olízla rty.


Trestaný muž právě přestal zvládat potlačovat svou bolest. Jeho záda jsou pokryta úzkými rudnoucími pruhy. Jeho dáma ho bičuje bez slitování, dává do jednotlivých ran všechnu svou sílu. Mohutně se napřehuje, stoupá si na špicky a mírně se zaklání, pak rukou švihne vpřed pomáhajíc si pohybem horní poloviny těla i boků, a těsně před dopadem biče na záda svého partnera vždy prudce strhne zápěstí své trestající ruky směrem k sobě, čímž výrazně zvýší účinek nástroje a tím i mužovu bolest.


Můj pohled se střetne s Martininým. Oba dva bychom chtěli být právě teď na pódiu místo těch dvou, Ona tázavě přizvedne hlavu, já bez zaváhání přikývnu. Zvedáme se.


Dáma na pódiu odchází v doprovodu svého poněkud poničeného partnera právě ve chvíli, kdy na pódium vystupuji já s Martinou.


Konečně, říkám si v duchu. “Konečně,” říká Martina nahlas.


Publikováno: 09.01.2019 15:41
Přečteno: 34×

Když vás osloví vaše masturbační fantazie

Někdy se prostě šíleně zamilujete a nic vám nepomůže. Může se vám ale stát i zajímavější věc. Můžete se upnout k představě, která vám vyklíčila v mozku a kterou jste si spojili s konkrétním člověkem.  A pak se s tím člověkem doopravdy sblížíte. A vaše sny budou konfrontovány s realitou. A ten člověk bude konfrontován s vašimi sny.


Já si před lety vysnil příběh a do hlavní role jsem obsadil Martinu. Byla mou častou masturbační fantazií. V mém vnitřním světě představovala mladou dámu, které život prozatím dovoloval trávit čas ve společnosti jiných mladých dam v zábavě a veselí. Bydlela u rodičů, měla před maturitou. Byla krásná. Dlouhé vlnité kaštanové vlasy, nevinná tvář, pronikavé zelené oči. Drobná postava. Kamarádky na ni pokřikovali Martí. Martí byla kotě.


Přisnil jsem si tehdy malou kavárnu, do které Martí s kamarádkami chodila po škole. Ne každý den. Jenom tak často, abych se na ni mohl těšit a užívat si nejistotu, jestli ji ten den uvidím nebo ne. Hráli jsme takovou tajnou hru. Já se k ní choval úslužněji než k ostatním dívkám a ona se ke mně chovala panovačněji než ony.


Později jsem se rozhodl, že mi ona bude v mých snech tykat a já jí vykat. “Přines mi čokoládovou zmrzlinu.” “Jistě, slečno. A přejete si velkou nebo malou?”


Chodil jsem jí otevírat dveře. Později si na to zvykla tolik, že se už jen zastavila před nimi a čekala, až jí otevřu. Já ji zdravil, ona mne ne. Odsouval jsem jí židli. Pomáhal do kabátu. Ona mne ignorovala.


Netoužil jsem po ničem víc, než žít pro Martinu. Být v její blízkosti a starat se o její pohodlí. Sloužit jí. Pečovat o ni.


Uplynulo mnoho let a já dávno zapomněl.


Vychoval jsem tři děti, pochoval jednoho psa, třikrát se rozvedl, poznal jsem zblízka ke čtyřem desítkám žen. Přestěhoval jsem se na druhý konec Evropy a pak zase zpátky. Zbavil se několika závislostí, změnil názor na spoustu lidí. Zklidnil jsem se a usadil. V něčem. V něčem ne.


Nějaký čas jsem si dopisoval s dámou, která se mi představila jako Tina. Potkali jsme se na jednom slovenském komunitním webu. Vystupovala tam pod nickem Temnota. Žila ve stejném kraji jako já. Byla taková zvláštní. Poprvé oslovila ona mne. Líbila se jí prý má galerie a zajímalo ji, jestli to jsem já na těch fotkách, a jestli ano, tak s kým, kdy a kde. Odepsal jsem jí, stručně jsem popsal historii fotografií, na které se ptala. Zajímaly ji další detaily. Vyměnili jsme si několik zpráv. Když se dozvěděla vše, co chtěla, odmlčela se.


Asi tak za půl roku se mi ozvala s dotazem, zda bych ji doprovodil na setkání femdom párů kousek za německou hranicí. Upřímně řečeno, docela jsem váhal, na žádné srazy už dost dlouho nejezdím, protože jsem díky facebooku zjistil, že se s některými lidmi prostě setkávat nechci. To Německo bylo ovšem do značné míry zárukou, že se tam nikdo takový neobjeví. Nakonec jsem Tině odpověděl, že s ní rád pojedu. Chtěl jsem se s ní ale nejdřív osobně setkat. Domluvili jsme místo a čas.


Na schůzku přišla Martina. Martina z kavárny v mém snu.


Všimla si, že jsem zůstal zaražený. “Známe se?” Z dob, kdy jsem ji vídal, si mě pamatovat nemůže. Neznali jsme se osobně. “Myslím, že jsem vás jednu dobu někde vídal.” “Hm, já si tě nepamatuju.”


Z toho šoku jsem se probíral pěkně pomalu. Mluvil jsem s ní jako v transu. Musel jsem se soustředit, abych dokázal oddělit Martinu od Tiny. Pikantní bylo, že já znal její pravé jméno. Nepřeřeknout se. No, vlastně, vždyť jsem jí řekl, že jsem ji vídal.


Uplynul týden.


Na sraz jsme vyrazili po obědě mým autem. Tina seděla vedle mě. Na očích tmavé brýle. Už jsem jí řekl, že znám její jméno.


“A jak to, že si mě pamatuješ?”

Život mě naučil být k lidem a v situacích, na kterých mi záleží, upřímný. Nelhat.

Vyklopil jsem jí všechno.

“Dělal sis to, když sis mě představoval?”

“Jo.”

“Kolikrát, jak často?”

“Tehdy skoro denně. Byl jsem toho plnej.”

“Ty jo! Jak dlouho?”

“Půl roku? Nevim.”

“Ježišmarjá!”

Ale očividně jí to nebylo nepřijemné.


Zajímalo ji to. Chtěla slyšet detaily. Měl jsem skoro čtyři hodiny na to, jí je vylíčit.

A udělalo mi to moc dobře.


Sraz se konal v odlehlém hotelu, který byl na podobné události zařízen. V pokojích kříž, klec a věšák s bicími pomůckami, na chodbách poutací kruhy k odkládání otroků. Sklepní mučírna a vězení, půda s trámy. Personál v kůži. Po domě se pohybovaly páry, které nijak neskrývaly své záliby.


Vynesl jsem zavazadla do našeho apartmá. Nejprve dva červené kufry do pokoje, který na nadcházející dvě noci patřil Martině, a pak jsem se vrátil pro svá zavazadla. Martina na mě čekala v baru. “Půjdu se převléct a připravit. Až ti vzkážu po personálu, přijdeš za mnou.”


Mladá servírka mi vzkaz vyřídila po čtyřiceti minutách vyčkávání. Vydal jsem se na cestu. Cítil jsem, jak se mi začínají třást nohy. Za chvíli moje Martí vystoupí z mého snu.


Tenhle příběh teprve začíná.

Publikováno: 07.01.2019 23:54
Přečteno: 39×

Ballbustingové bilancování na přelomu roku

Přelom roku bývá pro někoho dobou bilancování. Tak já si to také zkusím. Zkusím zúčtovat s ballbustingem, což bylo mé hlavní letošní erotické téma. A bude to poněkud bez ladu a skladu. Nevázané. Bez příběhu a bez pointy.


Takže. Rok 2018. Dosáhl jsem několika met.

  1. Za nejdůležitější považuji splnění snu uloženého jako vizuál: Stojím s roztaženýma nohama čelem k ženě, která mě kope s nápřahem do koulí. Kope, ne kopne. Kope. V kozačkách. A ano, dal jsem to! A bylo to luxusní. A nejlepší na tom bylo, že jsem chtěl pokračovat dál a dál už při tom, ne až potom. Dívali jsme se navzájem do očí. Viděl jsem, jak je ráda, že držím, že nejdu k zemi po první tvrdé ráně. Po pár ranách se začala usmívat. Byl jsem v tu chvíli zamilovaný. A jsem jí hrozně vděčný. Popsáno v blogu na Amatérech.
  2. Další splněný sen bylo nechat se do vejcí kopat Dámou v kozačkách a koženém kabátě. Splněno. Jupí. Popsáno v blogu na Amatérech.
  3. Podařilo se mi konečně najít návod, jak uvázat penis, aby se nepletl do ballbustingu. Měl jsem tedy několik tipů, jak dostat ocas z cesty. Udělat si díru do slipů. To se mi tak nějak žinýruje. Uvázat provázkem k obojku. Jasně, to jde, ale za nějakou dobu to začne být nepřijemné, odvádí to pozornost, odpojuje mě to. Takže zase nic. Před několika málo lety mi Madamme Cruella naprosto bez zaváhání, obratně a dokonale uvázala před kopáním do koulí ptáka tak, že byl celou seanci posluště z cesty. Já si ale nezapamatoval, jak to udělala. Zkoušel jsem hledat na internetu, ptát se v diskusích.  Předevčírem jsem ale našel video, kde slečna uvazuje chlapci ptáka úplně stejným způsobem. Takže zbývá to pozorně nastudovat, najít dámu, která se mnou postup prověří, zdokumentovat a zveřejnit nastupujícím generacím.


Počet ballbustingových schůzek. Ty jo. Jo, už to mám. Pět. Počet Dam, které si koply: také pět. To je docela dobrý, si myslím. Nehrozí předávkování, zvyk, apatie, otupělost a nezájem.


Co mi nevyšlo:

  1. Trochu jsem přecenil sílu inzerce: “Sníte občas o tom kopnout chlapa do koulí?” Sní, ale asi se dá vydržet u snění. Maximální dosažený level: Výměna několika e-mailů.
  2. Nemám fotky ani video z akcí.


Takže zbilancováno. Jdeme plánovat.


Sny:

  1. Kopání do koulí od ženy v kožichu. Index těšení: nekonečno. Popsáno v blogu Čtyři zastavení.
  2. Nepřerušitelné, bezohledné kopání do koulí na CBT židli nebo na kříži. Popsáno v blogu Největší ballbustingový sen. Index strachu: zatraceně dost.


Chci:

  1. Najít v Hradci Králové nebo okolí ballbustingovou přítelkyni
  2. Chci si z nějaké akce odvézt fotky a video.
  3. Chci si při nějaké akci pořídit na koulích modřiny od rákosky.
  4. Večírek s koulema vyvázanýma vpřed, které jsou tak k dispozici kterékoli dámě. Dámě s jezdeckým bičíkem v ruce patrně. (to vypadá, že se zkusím konečně podívat do Ateliéru).


A te bych si mohl udělat pořádek v prioritách. Slušelo by se. Tak do toho.


Co je na tom speciální a fascinující:

  1. Ta bolest. To se nedá srovnávat. Prochází celým tělem, není lokální jako například při výprasku. 
  2. Ta obrovská moc Dámy, která mě může kdykoli dostat do obrovské agónie.
  3. Ta rychlost, nenadálost a nevypočitatelnost. Prostě ta noha je tam hned.


Co mě na tom láká:

  1. Situace. Dáma má nade mnou plnou kontrolu. Bez velkých příprav.
  2. Nemůže mi udělat větši bolest než tuhle.
  3. Je to zvrhlé. Je to proti všemu. “Nechat se kopat do koulí? Od ženské? To jako fakt?” No jasně!


Co je na tom sympatické

  1. Minimální ůsilí, maximální efekt.
  2. Nedělá to stopy.
  3. Nevyžaduje to speciální prostory ani výbavu.



Co mám rád:

  1. Povídat si o tom při osobním setkání.
  2. Psát si o tom s Dámou, která by si to ráda vyzkoušela.


Jak se mi to líbí, v jakých polohách:


Kopání

  1. Ve stoje, face to face.
  2. Na kolenou na všech čtyřech. “Your nose on the floor your balls in the air!” slyšel jsem v jednom videu přikazovat ballbustingovou extratřídu Ms. Cheyenne z ClubDom.
  3. Připoutaný ke kříži. Pevně. Nejlépe i stehna a pás.
  4. V kleče na zemi před Dámou, která stojí nebo sedí v křesle. Ideálně ruce spoutané za zády.
  5. Na CBT židli. Totálně znehybněn.


Ostatní ballbustingové aktivity


  1. Při face-sittingu. Spoutané ruce i zde, samozřejmě.
  2. Jezdeckým bičíkem na kolenou na všech čtyřech, ruce spoutané za zády, koule na vodítku, roubík a kožená kukla.


Další poznámky a postřehy:

  1. Chci při tom Dámě ukázat, že něco vydržím, že pro ni rád trpím. Že jsem drsnej a patřím jí.
  2. Potřebuji pomalý rozjezd. Začít málo a pomalu, fakt pomalu přidávat. Bude to trvat, než budeme moct začít divočet.
  3. Malé kopance jsou erotika, silné kopance jsou sex.
  4. Chci to v kozačkách, bosou nohou to pro mě není tolik sexy.


No, k tomuhle textu se budu průběžně vracet.


Koukám, to formátování úplně nevyšlo. Nějak nemám sílu to řešit.



Publikováno: 06.01.2019 00:29
Přečteno: 32×

Kolegyně - kapitola 4

Série mých povídek psaných pro můj blog na Amateri.cz Třetí kapitolu jsem vynechal, tematicky se nehodí na tento web - je to prostě vanila, orální sex na záchodě na pracovišti, koho by to tu zajímalo, že. Budu rád, když mi tu zanecháte komentář. Kdyby vám to nešlo, porozhlídněte se v diskusi, co se pro to musí udělat.
A teď si něco nalejte, začnem.

Nějak se pořád nedokážu srovnat s tím, jak rychle a jak hluboce jsem zajel do toho šílenýho vztahu. Těším se na ni. Jako zamilovanej. Ale nejsem zamilovanej do ní. Jsem zamilovanej do toho, co děláme. Teda vlastně, co dělá ona. Jsem zamilovanej do její přítomnosti. Do její vášnivosti, do její divokosti. Do jejího sadismu. Do její posedlosti sexem. Myslím na to při každé příležitosti. I mimo příležitosti. Myslim na to pořád. Masturbuju třikrát denně a když zrovna ne, pták se mi v kalhotech šponuje, jako by je chtěl rozervat. Čím častěji si to dělám, tím větší mám potřebu. Prostě se to nedá zapudit. Taky možná proto, že to zapudit nechci. Chci bejt s ní. Což bych asi ale zase na druhou stranu nechtěl, kdybych s ní byl pořád. Evidentně to ví taky. Naše schůzky jsou krátký a nepravidelný.

Na tohle myslím, když v podzemní garáži parkuju auto. Vystoupím. Po pár krocích si všimnu zavíraných dveří. Těch dveří. Vrhám se k nim a zapadnu do tmy za nima. Svlékám se donaha a packám po temné chodbě ke dveřím do té hororově vykachlíkované sprchy. Trochu pátrám, jestli ji po cestě nezahlédnu. Uvnitř se svítí, ale ji tam nevidím. 

Něco ale přibylo. 

Na zemi leží kovová konstrukce. Není těžký uhodnou k čemu je určena. Podlahy se dotýkají tři trubky svařené do tvaru hodně nízkého písmene H. Na koncích krajních trubek jsou kožené manžety, evidentně pro připoutání rukou a nohou na všech čtyřech klečícího... mě. Ze středové tyče vybíhají vzhůru dvě konstrukce, tentokrát ve tvaru písmene T, obě nahoře vybavené kovovým řemenem. Jeden řemen přijde kolem pasu, druhý kolem krku. Netuším, kde to mohla vzít ani jak to sem mohla dostat. Na zemi vedle konstrukce leží kuličkový roubík a na něm list papíru se vzkazem: "Tohle si narvi do tlamy a pak se mi tady připrav." Za půl minuty pózuji na té prolézačce. O stěnu přímo proti mně je opřené zrcadlo. Vidím v něm sám sebe. Opatrně se pozoruji. Nevidím na sobě nic, co by mě mělo děsit. Za mnou už to tak bezpečně nevypadá. 

Vidím dveře. Dveře, které se otvírají. Ze tmy za nimi vychází ona. Postaví se za mě a očima dojí tu scénu. Jen chvilku. Pak přistupuje a vcelku ledabyle mne pomocí těch šesti řemenů znehybňuje. Opět se na chvíli zahledí do zrcadla a odejde.

Cítím, že mi od špičky napůl postavenýho ptáka visí oprať slintu. Snažím se ji střást. Připlesk jsem si ji na stehno. Neva. Pak zkouším, kolik mi pouta nechávají prostoru. Můžu trochu vrtět zadkem a šmrdlat kolenama. Lokty mám opřené o zem, prdel pěkně vystrčenou a nohy hezky od sebe. Zezadu na mě musí být fakt smutnej pohled.

Čekám. Čekám minutu, dvě, pak pět. A ještě chvíli.

No, aspoň si to tu prohlídnu.
Neslyším ji přicházet?
Ne.

Ty kachličky jsou až do stropu. Támhle nahoře je větrák.
Kde je? Nezavolám na ni?
Třeba mě odněkud pozoruje. Snažím se zaujmout co nejméně potupnou pózu. Nějak se to ne a ne podařit.
Dělám na sebe do zrcadla ksichty.

"Těší mě, že se bavíš." Stojí za mnou.
Převlékla se. Zírám na ni a jí to evidentně dělá radost.
"Ty kozačky jsem si koupila loni. Vůbec jsem je nenosila. Každý večer jsem se na ně chodila dívat do skříně. A těšila se na dnešek."
Černé, kožené, těsně pod kolena, s úzkou špičkou, rozumně vysokým podpatkem, který není jehlový. No, nikdo nejsme dokonalej. Ale pěkný kozačky to jsou. Moc pěkný, to zase jo.
"V dlouhým koženým plášti si připadám neskutečně sexy." 
Hm, nejenom sobě. 
"Strašně mě baví chodit takhle oblečená nakupovat. Nevěřil bys, kolik nadrženců se tam kolem mě vždycky rojí. Někdy si je tam za sebou vozím řeba hodinu."
Ale věřil, co by ne, taky jsem se v obchoďáku takhle párkrát nalepoval.

Pod rozepnutým pláštěm vidím červený rolák a kožené kalhoty.
Pták se mi staví do pozoru.
Vytahuje z kapsy kožené rukavice a pomalu si je natahuje na ruce.
Pták se snaží předstírat, že je baseballová pálka. A celkem mu to jde.
Přitáhne si kousek za mě kovovou židli a posadí se na ni.
Chvíli se mi dívá mezi nohy. Pak tam hrábne rukou.
"Hmmm. Takový velký, teplý, měkký koule."
Stočí dlaň kolem šourku, koule má před sebou jako mikrofon.
"Citlivý. Zranitelný."
Uhodí mě do nich druhou rukou.
Chvíli počká a znovu uhodí. Teď už sebou škubnu.
"Nespěchej. To teprve bude bolet."

Jednou rukou koule stále přidržuje a druhou do nich buší pěstí.
Na okamžik přestane a vydá zvuk velké kočičí šelmy, která právě v přikopě objevila vysypanou řeznickou dodávku.
Pak znova. Hýká u toho do rytmu ran.
Pokouším se zdemolovat konstrukci, ke které jsem připoutaný.
Konečně trochu zpomalí. Po každé ráně radostně zavýskne.
Jsem moc rád, že ji to baví, ale mě to teda fakt bolí. Evidentně je jí to ale šumák.
Pustí mé koule a postaví se. Prudce odstrčí židli a porazí ji na zem.
Stoupne si za mě. Dívá se do zrcadla na mě. Naše pohledy se vpíjejí do sebe.
Snažím se vrýt si ten obraz, tu situaci, atmosféru tak hluboko, jak jen to je možný. Pro pozdější použití. Až na to budu vzpomínat.
Jsem spoutaný na všech čtyřech s roztaženýma nohama. Nemůžu se ani pohnout.
Za mnou stojí sexy ženská v kozačkách a v kůži.
Ona to vidí také.

Je oblečená v kůži. Je středem pozornosti. Je neodolatelná. Je mocná. Je sexy. Je nepřehlédnutelná. Je v hlavní roli, kterou si navíc napsala a celý film i režíruje. Je hvězda. Je modelka. Je krásná. Všemocná. Je bohyně. Bohyně bolesti. Vládkyně. Je osud. Je čas. Přináší strach, děs a hrůzu. Je děsivá. Je tajemná.
Před ní klečí na všech čtyřech nahatej chlap. Je spoutanej. Bezmocnej. Skoro se nemůže pohnout. Je její. Touží po ní. Chce ji. Zbožňuje ji. Dívá se na ni a myslí jen na ni. A bojí se jí. Uvědomuje si, co mu může způsobit. A už ji zná dost na to, aby věděl, co se mu způsobit doopravdy chystá. Bolest. Strašlivou bolest. Jemu bolest, sobě radost, štěstí, vzrušení. Vzrušení. Uspokojení.
Jeho koule visí mezi roztaženými stehny.
Tak bezmocné.
Tak na dosah.
Dívá se na své nohy.
Na nárt své pravé nohy.
Přenáší váhu na levou. Pravou zvedá a přibližuje k jeho tělu. Ano, takhle to vyjde.
Pak pravou nohu svěsi zpátky, pokrčí v koleni a kousek zanoží.
Pohled nespouští z jeho šourku. Trochu se chvěje, nebo se jí to alespoň zdá.
Soustředí se. Zvažuje, jak velkou sílu použije. Je to jen na ní. Teď může dělat, co bude chtít. Na něm vůbec nezáleží.
Pravou nohu ve vzduchu posune ještě kousek dozadu.
Zadrží dech.
Zatne pěsti. Zpevní trup. Tělem jí prolétne síla. Švihne pravou nohou prudce vpřed.
Svět se zpomalí.
Sleduje, jak se špička její boty mihne a obloukem zmizí pod jeho rozkrokem. Ucítí náraz varlat na nárt své boty a ihned potom o trochu výše náraz do jeho stydkě spony.

I s roubíkem v puse zavyje dost nahlas.

Strašná bolest způsobí mohutný záškub celého jeho těla. Hlavou prudce cukne dozadu. Zadek se mu, co pouta dovolí, vymrští vzhůru. Celá konstrukce, ke který je připoutaný, poskočí.

Pomalu položí levou nohu na zem. Pořád na nártu cítí ten první dotek. Cítí teplo, které se jí rozlilo po těle. Pozoruje následky svého kopnutí.
Ještě pořád je našponovaný v poutech. Rve ruce a nohy střídavě proti sobě a od sebe. Škube sebou. Vydává strašný zvuk. Klepe se. Prudce dýchá. Upírá na ni prázdný pohled. Z huby ucpané roubíkem mu tečou sliny. Z ptáka taky.
Počká, až sebou přestane házet a jeho dech se utiší.
Napřáhne nohu. Ještě o něco dál než před tím.

Zatají dech. Vnímá jeho pohled. Pohled přemoženého zvířete. Pohled bez odporu. Odevzdaný plachý pohled.

Zatne svaly.
Kopne.
"Uaaaaaaah," vydere se jí z hrdla.
Teď už na něj nebude čekat. Rovnou mu vpálí další.
A znova!
A ještě!
"Mmmmmmmm."
Další!
Cítí se silná. Nejsilnější. Nejmocnější. Všechno jí patří.
Ten kus masa před ní. Který by ji tak rád měl. Který na ni ještě pře chvílí hladově zíral.
Ty jeho bezmocný koule.
"Hmmmmmmmuaaaah!"
Náruživě si přejede dlaněmi stehna a boky. Cítí obrovskou energii, který se musí zbavit. Nenávist. Moc. Hněv. Sílu. Živočišnou sílu. Divokou sílu.
Cítí se zas jako malá holčička, které ještě nikdo neřekl, že tohle holčičky nedělají.
"Na. Tu máš ještě," kopne ho znovu do rudnoucích koulí. Už sebou tolik neškubl. Třese se. Rychle dýchá. Po zádech a ramenou mu tečou čůrky potu.
Vzdaluje se od něj a pozoruje ho.
Už se mu podařilo na ni zaostřit.
"Chceš ještě?"
Nereaguje. Strnule na ni zírá.

"Chceš ještě?"
Přikývl.
"Dneska ne."

Ano, je to fantazie. Rád bych se jí někdy v realitě alespoň trochu přiblížil. Jen najít ženu, která by měla stejnou ambici.
Publikováno: 05.01.2019 00:07
Přečteno: 41×

Kolegyně - kapitola 2

S koulema pevně sevřenýma v dámské pěsti cupitám za majitelkou té pěsti zaplaťbůh liduprázdnou podzemní garáží. Snažím se tvářit lhostejně. Jestli se někdo později podívá na záznam z bezpečnostních kamer, nechtěl bych, aby tomu rozuměl špatně.

Provede mne uličkou mezi auty a oba zmizíme v nenápadných kovových dveřích. Zabouchnou se za námi.

Ponurá chodba se ponoří do strašidelného šera. Vede mne dál do útrob podzemí. Nad hlavou máme trubky a kabely, pod nohama beton. Zastavujeme na konci chodby. Další dveře. Odemyká je a táhne mne do místnosti za nimi. Zavírá, zamyká, rozsvěcí. Prudké bílé zářivkové světlo mi vypaluje oči. Mžourám a snažím s rozkoukat. Fuj tajbl. Nějaká společná sprcha to mohla být, ale taky tu docela klidně mohli klonovat, křížit a pak porážet a bourat mutanty. Bílé kachličky na podlaze i stěnách. Kovové traverzy. Uprostřed podlahy  čvercová díra, snad mělký bazének.

"Když jsem to tu před časem našla, hned mi bylo jasné, že by se tu dala splnit řada mých snů."
Majetnicky se rozhlíží. 
"V některých jsi hrál ty. A ty mi pomůžeš zažít." 
Pouští moje varlata. Konečně. 
"Otoč se." Na zápěstích mi zacvrdlikají kovová pouta. 
"A teď zase zpátky. Čelem ke mně!" 
Vyloví šňůru a hbitě jí podváže mé koule. Na ruce zvolna natahuje čené kožené rukavice. 
"Oceňuji, žes pochopil, co se po tobě chce. Poslouchat, držet a mlčet. Pokračuj v tom."

Stoupne si proti mně a zadívá se mi do očí. Uhnu pohledem. 
"Ne. Budeš se dívat na mě. Nechci o nic přijít."
Oběma rukama se chopí mých koulí. Každou z nich sevře mezi svůj palec a ukazováček. 
"Mám spoustu snů." Trochu mi je stiskne. "Ve většině ty nehraješ." 
Tiskne mi je víc. 
"Třeba v tom, kde ležím nahá na zádech támhle na tom stole, hlavu mám přes jeho hranu. Nohy mám roztažené a přivázané k tomu železu nad ním. Za ruce a za krk jsem k tomu stolu připoutaná." 
Zesiluje stisk. Na chvíli se odmlčí. Přemýšlím, jestli mohla zaznamenat mou erekci milosrdně ukrytou pod džínami.
"Dívám se na žalud kývající se těsně před mýma očima a cítím, jak mi někdo roztahuje prstama kundu."
Stále se mi dívá zpříma do očí. Z jejího pohledu nedokážu lautr nic vyčíst. Mačká stále víc. První paprsek bolesti opustil šourek a zabodl se mi někde do oblasti bederní páteře. Nepovolujíc stist pokračuje.
"Přibližuje se. Nutí mě otevřit pusu. Celou ji zaplní."
Povolí stisk. Levou rukou sevře můj šourek u kořene a prohlíží si ho.
"Pak pokračuje hlouběji."
Uhodí mě do koulí pěstí. 
"A ještě." 
A znovu mě uhodí. To už mě donutí slabě zavýt. 
"A ještě dál." 
Další rána. 
"Začíná mi přirážet do krku. Tam, zpátky, tam, zpátky."
Nemilosrdně mi do nich buší dál. Mluví stále hlasitěji. 
"Dovnitř, ven, dovnitř, ven, dovnitř, ven." 
Další rány pěstí mi ničí koule. Cítím pot na čele, rozostřuje se mi zrak. Hltá mě pohledem zarytým do mých očí. 
"Dovnitř!" Rána. 
"Ven!" Druhá. 
"Dovnitř!" Rána. "Ven!" Ještě jedna. 
"Dusím se a natahuje mě."
Zmáčkne vší silou mé koule ve svých dlaních. Přiblíží svůj obličej těsně k mému, ani na okamžik neodvrátí pohled. 
"Já ho chci spolknout, sníst. Chci ho v sobě, i když je to nepříjemný." 
Drtí mi koule v rukou, mne je silně mezi prsty. 
"Chci mu dokázat, že to zvládnu. Že mě mrdal do krku. Že se mi tam udělal."

Lapu po dechu. Peru se s bolestí silou. Jsem jako struna, jedna velká svalová kontrakce. Pouta se mi zařezávají do zápěstí, jak je rvu od sebe. Vidím ji před sebou v takovém fialovém oparu. 
"Nechává mě tam ležet s přetékající pusou a bolavým krkem." 
Uvolňuje sevření a pouští má varlata. 

"Ty hraješ v jiných snech." 
Dívá se na mé koule. "Teď se otoč." Zbavuje mě pout. 
"Až mě zítra odpoledne nezastihneš nahoře, přijď rovnou sem. Teď jdi a na chodbě si to hned za dveřmi udělej na podlahu."

Série povídek původně publikovaných na mém blogu na Amatérech. Tady by měly najít víc čtenářů. Budu rád, napíšete-li mi do komentářů, když se vám povídky budou líbit.
Publikováno: 04.01.2019 00:35
Přečteno: 46×

Kolegyně

"Vyndej koule," zašeptala mi do ucha. "Cože?" "Koule. Vyndej koule." Řekla stále ještě tiše, ale už celkem zřetelně. A nesmlouvavě, když o tom tak přemýšlím. Známe se deset, patnáct let. Má dvě děti a prstýnek. Nikdy jsme po sobě ani náznakem nevyjeli. Jo, je to kočka. Černé vlasy ve vlnách splývající pod lopatky. Někdy svázané do ohonu, který se jí houpal za hlavou, když šla rychleji než obvykle. Zřetelné lícní kosti, úzké rty. Obovské tmavé oči, brýle se slabými kovovými rámečky. Pořád jako by byla trochu nakřapaná, nikdy ale vlasně moc nemluvila. Štíhlá, vysportovaná. Tvrdé tělo, drobná prsa. Dlouhé prsty s nápadnými nehty. Voněla. Často jsem cítil už od výtahu, že tudy ten den už prošla. Byla vyšší než já. Určitě o půl hlavy, ale většinou tomu ještě pomohla podpatky. Asistentka. Schválně jsem se často chodil plést na její patro. Někdy chodila v dlouhé kožené sukni. Jednou, dvakrát za rok. A druhý den nic. To jsem fakt nechtěl prošvihnout. Takže už dva roky každé ráno vymýšlím výmluvu, proč se u nich zastavit. Vychází ze svých dveří. Moment. Černá. Dlouhá. Hm, asi ne. Počkat. Že by? Co? Jo! Kožená. Blíží se ke mně. Houpající boky. Míjí jedny dveře, druhé, třetí. Aha, tak výtah. Tak za ní. Výtah se zavře. Jsme sami. Žádný kontakt, žádná otázka. Mačká nejniží podlaží. Suterén. Garáž.
"Koule ven." Pořád stojí čelem k tlačítkům výtahu, jen hlavu pootočila ke mně. Rozepnu zip kalhot, zalovím ve spodkách a vytahuji pytlík. Jo, mám venku obě, ještě se ujišťuji. "Pracky pryč. Za záda. A nech je tam." Malíček a palec její ruky pevně obejme kořen mého šourku. "Chci, abychom byli kamarádi," říká a trochu při tom zatáhne. Od těla a mírně nahoru. A drží je tak. "Roztáhni nohy." Mírně ale důrazně sevře dlaň. "Tohle se ti od teď líbí." Hm, to nekecá. "Chceš, abych stiskla. Chceš, abych si je vzala." Stiskne je silně a hned zase uvolní. "Tohle jsem se chystám udělat už pěkně dlouho. Někdy na to myslím celý den."  Výtah zastavil. "A tobě se to bude líbit." Dveře se otevřely. "Pojď se mnou." Aníž by uvolnila sevření, vyráží vpřed. Já za ní. Co jiného.
Publikováno: 03.01.2019 01:42
Přečteno: 52×

Kopací představa. Neodbytná.

Nemůžu se zbavit té představy. Nic nefunguje. Pořád to mám před očima a pořád na to myslím.

Stojím nahý naproti ní. Natažené a rozpažené ruce mám připoutány k trámu nad  sebou, roztažené nohy k okům v podlaze. Oblečená v dlouhém černém koženém plášti přistupuje blíž a tiskne se ke mně. Cítím intenzivní vůni kůže, slyším její charakteristický křupavý zvuk. Ona objímá mé bezmocné tělo. Hladí mě dlaněmi v kožených rukavicích. Zvedá nohu a stehno tlačí do mého rozkroku. Sténám vzrušením. Líbáme se. 

Kouše mne do jazyka, až mi to vhání slzy do očí. Jednou rukou mne uchopí pevně za šourek, obejme ho prsty těsně nad varlaty, která začne mačkat v dlani. Přestane mě kousat ale nepřestává líbat. Uchopí má varlata i druhou rukou a začne je drtit vší silou. Vzdálí své rty od mých a zkoumavě mi hledí do očí. Zasyčím bolestí. Je spokojená. Dlaní mě zlehka plácá zespodu do koulí, které si stále přidržuje druhou rukou. Začínám topořit.

Poodstoupí krok vzad a vzápětí mě silně kopne nártem nohy obuté ve vysokých kozačkách. Prudká bolest napne všechny mé svaly, zvedne mne na špičky. Svíravý pocit projede z rozkroku břichem k bederní páteři a pak se pomalu vrací. Pozorně mne sleduje. Jakmile se přestanu zmítat, kopne mne znovu. Ještě silněji než před tím. Zavyji bolestí a udělá se mi černo před očima. Tiskne se ke mně a ještě než má agónie stačí odeznít, objímá mne a líbá. Visím bezvládně v poutech, bolest mě ovládá. Ona mě hladí a líbá. "Ššššššš," uklidňuje mě jako malé dítě.

Přechází za mě. Pokouším se nebýt vystrašený a neleknout se každého zvuku, který by naznačoval, že se napřahuje. Začíná mě kopat, rány jsou menší, ale následují jedna za druhou. Zmítám sebou v poutech a křičím bolestí. Snažím se uhnout, ale není kam. Nepřestává. Mám strašně slabé nohy. Cítím jen bolest. Vidím černotu a slyším hlasité šumění.

Byl jsem na zlomek vteřiny bez sebe. Stojí za mnou zcela tiše. Obejme mne rukama. Obličej má těsně u mé hlavy. Slyším její dech. Mělký a rychlý. Jednou rukou chytá mé přirození. Druhou si sáhne mezi mými stehny pro varlata, která ukryje v dlani. Začíná mě velmi pomalu honit. Silně mi ho tiskne. Šourek mi stahuje dolů, co to jde. Pustí ho a plácne mne dlaní přes koule. Nepřestává mě honit. Znovu mě plácne. Ještě, ještě, ještě, ještě. Začínám nekontrolovaně vydávat zvuky. Líbí se jí to. Dává mi stále větší rány a zrychluje i druhou rukou. 
"Udělej se. Udělej se pro svou paní. Stříkej, ty moje děvko." 
Chci stříkat. Vlastně ještě nechci. Nevím
"Ty chceš od své paní ještě jednou zkopat?" 
"Ano." 
"Chceš, aby tě tvoje paní kopala do koulí?" 
"Ano, paní"
"Ale já tě nebudu šetřit"
"Já vím. Chci to."
"Budu tě kopat do koulí, dokud nebudeš řvát bolestí."
"Ano! Prosím!"

Najednou stoují naproti mně a napřahuje nohu.

Dneska jsem do ní zamilovaný.
Publikováno: 03.01.2019 01:40
Přečteno: 31×

Anetka z úst do huby

Ťapinka Aneta nejdřív nechtěla rozumět. Tyhle věci nedělala. Ale posledně. když se mi zastesklo po sexu s koženou slečnou, s ní byla rozumná řeč. Byla taková zapálená, kreativní. Na koho jiného se obrátit dneska?

“Cože bys chtěl? Abych na tebe plivala?” … “Aha, do pusy?” … “V kůži? Nojo, ty prase, tak přijeď. Na hodinu?” … “Tak jo.”

Strašně se mi totiž zachtělo užít si dívčí plivance pěkně zblízka a pěkně intenzivně. A když bude v kůži, nebude to mít chybu.

“Čau!” Vítá mě rozesmátá ve dveřích. V kožené minisukni, kožené bundě (žádný plastový šmejd!), kožených kozačkách nad kolena. V ruce PETku vody.

“Piju. Trochu jsem ty tvoje chlívárny pogooglila. Potřebuju hodně vody.” Nakloní se ke mně a zašeptá mi do ucha: “Aby mi pro tebe nedošly plivance, víš?” Aneta je špička. Vlepím jí pusu na tvář a mažu do koupelny.

Za pět minut jsem u její pohovky. “Mohla bys mi nasadit tohle?” Podávám jí kovová pouta. “Jasně. Nastav.” Otáčím se k ní zády. “Ohó! Tak to je mi nějaký důvěry.” Spoutá mi zápěstí k sobě. “Ty vole, tobě už stojí jenom z tohodle? Seš fakt divnej.” No, to mi neříká nic nového.

Aneta usedá na pohovku přede mnou, hází nohy přes sebe. “Tak jak to chceš?”
“Prosím tě, jenom sliny. Žádný kemry kdo ví odkud.”
“Jasně. Fuj.”
“Tak. Hlavně ať to pěkně sjíždí. Hezky pořád vlhči. Ideálně když si na to pak zapálíš.”
“Super.” Sahá pro cigarety a popelník.
“Máš rukavice?!"
“No jasně. Minule jsi jedny přinesl.” Hrábne někam za sebe pro rukavice a vzápětí je má na rukou. Proplete prsty.
“Luxusní pohled. Tak hele. Chci to pěkně zblízka do pusy. No, kdyžtak to doladíme.”
“Jasně. Jde se na to.”

Klečím nahý na zemi, ruce spoutané za zády. Aneta v kožené minisukni, kožené bundě, rukavicích a kozačkách si stoupe těsně přede mě. Vezme do dlaní moji hlavu. Mírně ji zakloní. Mírným, ale neústupným tlakem svých palců mě přiměje otevřít pusu.
“Tak. Pěkně otevři a drž.”
Chvíli se na mě svrchu dívá. Usmívá se.
Pak přivře oči.
Mířně vtáhne obě tváře. Párkrát pohne čelistmi nahoru a dolů.
Pootevře rty. Pak ještě trochu.
Z ůst jí vypluje protáhlá slina s kapkou na začátku, přistane na kořeni mého jazyka a hladce zajede do mého krku.
Polknu a zamilovaně se na ni podívám.
“Dobrý!”
“Mňam, viď?”
“No to teda!”
“Asi se nemusím ptát, jestli chce mé čuně dostat do huby další plivanec.”
“No to teda určitě ne.” 
Otvírám pusu a za pár vteřin dostanu další příděl vlhkých dívčích slin.

“Hele, to je dobrý! Baví mě to!”
Aneta pustí moji hlavu a další slinu spustí do své dlaně. Nastaví mi ji.
“Na, pejsku!”
Lížu to nadrženě z její rukavice. Vrhám se na tu směs chutí. Když jsem hotov, Aneta párkrát dlaní přejede po mém obličeji. Zaloví prsty v mé puse. Nechá mě polaskat je rty a jazykem. Manévr rukou zakončí dvěma mírnými fackami.
Mé vzrušení začíná nabývat mrákotných rozměrů.
“Promiň. Nechala jsem se unýst. Sjela jsem nějaká videa, nežs přišel.”
“V pořádku. Mám to rád.”
“Super. Můžu teda?”
“No jasně. Dej si.”
“Moc ráda!”
Vlepí mi rychle za sebou pět, šest facek každou rukou.
“Otevři, čubko!” 
Otevírám pusu. Ona se naklání až ke mně, přikládá své rty těsně k mé puse a pomalu vypouští pramínek slin.

“Tak co? Je to ono?”
“Teda Anetko, nechci říct, že bych tě nějak podceňoval, ale to, co mi předvádíš, je dokonalý!”
“Anetka je špička. Tos ale věděl, než jsi sem přišel poprvé. A teď se koukej.”
Sedne si na pohovku. Chvíli se soustředí a pak vypustí slušný plivanec na nárt své kozačky.
“Slízej to!”
Tak to mi nemusí říkat dvakrát, hned se do toho pouštím. Koutkem oka vidím, jak na botě přistávají další a další sliny. Vrhám se na ně hladově.

Aneta je poklad. Netušil jsem, jaké plivací nebe mi tu bude schopná zařídit.

“Dám si to cigáro.” Zapaluje si. Po půl minutě má pro mě připravený další plivanec, teď už s chutí kouře, trochu hořký. Ale Aneta nekouří moc, takže je to pořád dobré.

Lehni si. Udělám si tě.

Pokládám se na pohovku na záda na spoutané ruce. Aneta si přitahuje židli a sedá si vedle mě. Naklání svůj obličej nad můj a odhrnuje neposlušné vlasy.
Já lačně otevírám ůsta a Aneta mi do nich vypouští pomalinku jednu svou slinu za druhou.
Po chvíli uchopí do pravé ruky můj penis a zacíná po něm jezdit. Velmi pomalu. Vlastně ještě pomaleji než pomalu.
“Žer moje plivance, ty můj dobytku. Vím, že tě to vzrušuje. Vím, že se toho nemůžeš nabažit, když ti mladá holka v kůži fluše do huby a honí ti u toho ptáka.”
Jen to dořekne, pokračuje ve vypouštění slin. Honit mě nepřestala ani na chvíli.
Polykám její sliny jednu za druhou. Cítím její blízkost. Vpíjím se do té situace.
Polévá mě horko. Začínám se kroutit do mostu.
“Pojď. Udělej se pro mě. Ukaž, co s tebou udělaly mé sliny. Stříkej. Stříkej!”
Přitlačí svou volnou dlaň na má ústa a nos právě ve chvíli, kdy se mě zmocní křeč mohutného orgasmu. A pak na chvíli zhasly světla.

“Tak co? Umím to?”
“Aneto, ty ťapko jedna kosmická, ty jsi génius!”
Publikováno: 31.12.2018 00:54
Přečteno: 63×

Největší ballbustingový sen

V prázdné místnosti, kde sebetišší zvuk docela zadarmo přijde k celkem solidní ozvěně, až na jednu prkny zatlučenou větračku zcela bez oken, surově osvětlené jedovatě namodralou bílou zářivkou u stropu, s podlahou vydlážděnou zašedlými kachlemi, jejichž vyprávění o tom, co vše se na nich dělo, by dala na několik zatuchlých svazků pokleslé literatury, stojí u jedné stěny jako pokus o naboření estetiky hromady odpadků před domem odhozenými zánovními luxusními lodičkami vekslácky drahá černá kožená pohovka. Na ní sedíš Ty, obutá do obdobně drahých černých kozaček, a energicky pohupuješ jednou nohou přehozenou přes koleno druhé. Každý z těch prudkých pohybů Tvého nártu se v nejvzdálenějším místě zastaví o má varlata. Než jsme začali, stáhla jsi mi provázkem pevně penis společně se šourkem, pak několikrát obtočila šourek u kořene a udělala v místě nad penisem uzel, provaz jsi pak vytáhla vzhůru a přivázala k mému obojku. Mé koule jsou tedy bojovně vystrčeny vpřed, připomínajíce první vlnu chrabrých budhistických mnichů útočících na rozparáděný těžký kulomet. Klečím tak před tebou s rukama spoutanýma za zády, Ty se mi díváš do očí, v Tvém pohledu je výsměch a pohrdání. Kopeš mě pravidelně, rytmicky, se stejnou intenzitou, ne snad nějak silně, řekněme spíše, že důrazně. Chtěl bych Tě potěšit a sobě udělat radost tím, že při tom ejakuluji. Snažím se na to soustředit celou myslí. Několikrát se mi zdá, že to každou chvíli přijde. Hlavou mi pádí myšlenky, co všechno bych s Tebou teď právě chtěl zažít. Nestačím je sledovat. Je toho moc. Nemůžu se na nic zaměřit. Najednou jako by mi někdo v hlavě přepnul program. Rány do mých varlat, od kterých jsem se v duchu tak vzdálil, se najednou neodbytně derou o pozornost. Kop, kop, kop, kop, kop, kop. Zatnu pánevní dno. Kop. Kop. Kop. Kop. Zatnu břicho. Kop. Můj pohled zmizí v Tvém. Kop. Kop. Usměješ se. Kop. Kop. Je to tu. Kop. Stříkám. Kop. Kop. Mrazivě horký koktejl bolesti a slasti mi cloumá vnitřnostmi. KOP, KOP. Padám na zem a ještě na zemi přijdou dva poslední orgasmické stahy. Slyším Tě odcházet. Je tma. Nevím, jestli proto, že jsi zhasla světlo, ale je tma. Vyvrcholení už je pryč, ale mě stále ještě něco nutí jako o život přirážet do vzduchu, jak ležím na zádech propnutý do oblouku. Nádherně mi škube v koulích a brní v podbříšku. Chci to hned ještě jednou. Chci, abys příště... Ne, už je to pryč. Třesu se.
Publikováno: 30.12.2018 20:03
Přečteno: 29×

Domina Šárka

Od mé poslední návštěvy paní Šárky uplynuly dva měsíce. Byla na dovolené, jak jsem věděl, přesto mě překvapilo, že si po příjezdu nevyžádala žádné mé služby. Většinou chtěla minimálně nakoupit, odvézt z letiště nebo doprovodit po městě.


Nikdy jsem se jí nepřipomínal, nikdy jsem neinicioval kontakt, vlastně jsem nikdy ani nezahajoval komunikaci. Nevolal jsem jí, nepsal. Nebylo to zvykem. Nezbývalo než čekat.


Čekal jsem další týden. Dva.

Ani na ulici jsem ji nepotkal. A to jsem se sakra snažil.

Pomýšlel jsem na nejhorší.


Tedy nikoli nepřetržitě. Oprašoval jsem jiné známosti, zařídil si pár nevšedních a běžné populaci naprosto nedostupných zážitků, nechal si způsobit několik zhmožděnin, drobných poranění, modřin a krvavých šrámů dámami, k nimž se pro schopnost a ochotu mi takové radosti přinášet cítím povinován doživotním obdivem a láskou až za hrob. Ale bylo mi divné, co s ní, sakra, je.


Ozvala se ve tři v noci. Dokončoval jsem nějakou práci, když jsem dostal notifikaci o její zprávě. “Build projektu SHARK proběhl ůspěšně,” stálo v SMS zprávě, kterou mi posílá moje cloudová serviska monitorující příchozí komunikaci od paní Šárky. Počkal jsem, až nastartuje můj záložní telefon s předplacenou simkou, a mezitím se přihlásil do webového rozhraní příslušné e-mailové schránky. “Přijď hned, jak si to přečteš. Musím s tebou mluvit.” Aha, tak to jí ani nebudu volat. Obléknu se, nasypu kočce, kdybych se nevrátil obratem.


Za pět minut zvoním u dveří paní Šárky. Vchod do domu jsem si odemkl sám.


Otevírá mi v krásných červených šatech.


“Pojď dál,” pokyne mi.


Jde přede mnou do obývacího pokoje. Na nohou černé lodičky na jehlách. Hm, tak už jezdí do společnosti beze mě.


Usedá do křesla, nohu dává přes nohu. V ruce má cigaretu, kterou si vkládá do úst. Zapaluji jí a přemisťuji popelník do jejího dosahu. Stojím před ní. Několikrát potáhne. Přemýšlí.


“Známe se dlouho. Tebe baví mi sloužit. A mě baví, že mi sloužíš. Baví mě na tom, že z toho nic nemáš. Nic jsi za to nedostal. Nic si za to nenárokuješ a já ti za to nic nenabízím. Přijdeš, uděláš, co chci a odejdeš. Není mezi námi žádný vztah. Možná tě to tak uspokojuje. Nikdy jsi mi to neřekl, nikdy jsem se tě na to nezeptala a konečně mě to ani nezajímá.”


Nemám pocit, že by čekala nějakou moji reakci.

“Jak daleko bys byl ochoten zajít?”

“Nevím, jestli rozumím.”

“Tak jinak.”


Zamačkává cigaretu, vstane a přejde k oknu.


“Do značné míry tě ovládám. Řídím část tvého života. Část sebe věnuješ mně.”

Otáčí se a stojí čelem ke mně.

“A ve mně už nějakou dobu zraje pocit, že bych chtěla ovládat a řídit větší část.”

“Větší část mě? V jakém smyslu?” Jo, dělám trochu blbého.


Chvíli stojí bez hnutí a dívá se někam za mě. Celkem tuším, kam míří. A jsem rád, že ji to také napadlo. Zpočátku jsem si s tou myšlenkou celkem často hrál. Jaké by to bylo skvělé, kdyby paní Śárka zachtěla ten vztah posunout k něčemu plnohodnotnějšímu a expicitnějšímu. No a zdá se, že je to tady.


Několika ráznými kroky překoná vzdálenost mezi námi. Postaví se přede mě a zadívá se mi zpříma do očí. “Chci, abys mě začal považovat za svou paní.”


Skloním hlavu. Pak si kleknu.

“Moc rád, má Paní Šárko.”

Položí dlaň na mou hlavu a po chvíli tiše řekne: “Dobře.”


Publikováno: 30.12.2018 19:55
Přečteno: 53×

Naďa, moje múza

Naďa. Naďa je moje múza, moje zjevení, moje inspirace. Naďu dokážu pozorovat celé hodiny. Chodit za ní ulicemi, stát poblíž na zastávce autobusu, nastoupit s ní a přisednout si naproti ní. Pozorovat její tvář a vlasy, ruce v kožených rukavicích, které nosí, její tělo oblečené v krásné černé kůži. 

Jsou to naše bezkontaktní rande. Naďa mi dá vždycky zprávu, kde a kdy se k ní můžu připojit, a já se až do setkání těším, co bude mít tentokrát na sobě. Kalhoty, sukni, krátkou či dlouhou, bundu, kabát, lodičky, kozačky? Zásadně na sebe nemluvíme, vůbec nekomunikujeme. Nikdo by neuhodl, že jsme tu spolu. 

Naďa se prochází městem, já jdu několik kroků za ní. Vychutnávám její chůzi, pozoruji pohyby jejího koženého oblečení. Vycházím za ní do obchodů, sleduji, jak bere do rukou zboží, všímám si zájmu ostatních můžu o ni. Ona také. Je ráda obdivována a středem pozornosti, objektem tajných tužeb a snů. 

Chodíme tak i do restaurace. Já rezervuji stůl pro Naďu, posadím se k vedlejšímu a čekám, až Naďa přijde. Pozoruji ji při jídle. To když se rozhodne sednout si ke mně čelem nebo bokem. 

Dvakrát jsme byli v kině, koupil jsem lístky vedle sebe. Přišli jsme každý zvlášť, já dříve. Naďa si pak již za tmy přisedla vedle mě. Dotýkali jsme se lokty a rukama, v jednu chvíli i rameny a stehny. Já cítil její vůni a vůni kůže. 

Naďa mi dá pokaždé vědět, kdy schůzka končí, a rozhoduje o tom, jakým způsobem ji zakončíme.

V restauraci se zpravidla sejdeme na toaletě. Naďa se postaví k zrcadlu, upravuje se, já se postavím zády ke stěně, sleduji ji a masturbuji u toho. Většinou si to dělám sám, ale někdy mě Naďa udělá rukou. Na schodech obchodního domu, někde v průjezdu, v parku. Ale raději má, když si to při pohledu na ni dělám já.

"Děkuji," píši jí pokaždé, když se pak dopotácím domů. "Rádo se stalo," odpovídá Naďa.
Publikováno: 30.12.2018 00:04
Přečteno: 21×

Domácí kino

Konečně se v klidu dostávám k videu, které jsme natočili s Romanou minulý měsíc. Je to surový materiál, budu to teprve muset sestříhat. Ale těším se na to jak berle na první mrazy. Připojuji paměťovou kartu, vyndávám z trouby popcorn, beru si sluchátka a papírové kapesníky, kdyby to bylo až moc dojemný, a jdu na to. 

První minuty. Prázdná místnost. Nuda. Kamera se opájí pohledem na speciální poutací CBT židli, kterou jsem tak dlouho sháněl, až jsem si ji nakonec vyrobil sám. Protože se fakt nikde na světě nevyrábí nic, co by splňovalo mé hlavni požadavky. Zaprvé, totální znehybnění. Kotníky, pod nebo nad koleny, stehna co nejvýš, pas, hrudník, krk, paže, zápěstí. Kožené pásy s přezkami, žádné kroužky. Zadruhé, totální přístupnost. Žádná deska přímo pod zadkem, nic, co by překáželo nebo bránilo v přístupu a manipulaci, žádná trnož a podobně, úhel mezi rozevřenými stehny minimálně devadesát stupňů. Zatřetí, robustnost. Nesmím mít pocit, že jsem schopný to rozmlátit, něco utrhnout, ulomit nebo se převrhnout, skákat či popojíždět po místnosti, až sebou začnu házet.

Kamera se ani nehne. Už toho statického umění bylo tak akorát. No dobře, ten záběr vyvolává různé vzpomínky, ale dvě minuty nedění se ničeho stačily. V náhledu nad časovou osou videa lovím, kde se začne něco dít. Tady. Do záběru vstupuje Romana. A já. Přicházíme k židli, já si na ni sedám, Romana mě pečlivě přivazuje. Oba jsme ticho, jsme dohodnutí, co se bude dít. Po pár minutách jsem šťastně znehybněn a Romana odchází.

Koukám na sebe. Sluší mi to. Vstupuje Romana. Také jí to sluší. Já i já si to myslíme, na mém video obrazu je to dost patrné. Přichází blíž. Stoupne si před kameru a zahledí se do ní. Dívá se do očí někomu, kdo má za sebou věci, které teprve přijdou. Zajímavé. Otáčí se zády ke kameře, stále těsně před ní. Zavlní rameny, pohodí hlavou, rukama si přejede boky a zadek v krátké kožené sukni. Poodstoupí. Kozačky těsně pod kolena, špičaté, na vysokém podpatku. 

Udělá několik kroků ode mne zírajícího do monitoru počítače ke mně připoutanému k židli. Do úst mi dá kuličkový roubík, jeho řemínky připevní k vysokému opěradlu židle.

Kombinace roubíkového postroje a horní části opěradla židle totiž znemožňuje téměř jakýkoli pohyb hlavou. Přikývnutí, zavrtění, zatřesení, zacloumání, vše vyloučeno. Na závěr skryje mé ruce a nohy od kotníků dolů koženými návleky. Vše jsme spolu vymysleli tak, že ani pohybem prstů nemůže dát oběť najevo, že by chtěla přerušit hru.

A my budeme hrát hru, která se nemá přerušovat.

Romana bere do rukou černý pytel z hrubé látky. Přistupuje těsně přede mě.

“Až ti dám tohle přes hlavu, nebude cesta zpátky. Nezastavíš mě. Nebudu brát vůbec na nic ohled a ani to nebude možné. Nedokážeš mi dát žádným způsobem najevo, že si přeješ, abych přestala, a já také v žádném případě nepřestanu předčasně. Zavři oči, jestli mi rozumíš.”

Tak takhle jsme se před časem dohodli. Jako niť se táhne mou ballbustingovou ujetostí potřeba dostat to opravdu na tvrdo, bez slitování a bez šance se tomu vyhnout. Nějak k tomu ne a ne dojít. Romana se rozhodla vyjít mi vstříc. Osnova byla jasná. Romana mi udělí určitý předem daný a známý počet opravdu tvrdých kopanců do koulí. Od prvního opravdu silného kopance do mých koulí až do posledního opravdu tvrdého kopance do mých koulí. Za žádnou cenu sérii nepřeruší. Budu uvázaný, abych se nemohl bránit ani uhýbat. V ůstech budu mít roubík. Oči budu mít zakryté. Nějak zajistíme, abych nemohl Romaně dávat žádná znamení ve snaze přimět ji snížit počet nebo intenzitu ran. A kdyby přece, Romana na to nebude brát ohled. Po posledním kopanci ze série odejde Romana na několik minut z místnosti a nechá mě samotného. Až přijde, budu mít možnost pokračovat další celou sérií tvrdých kopanců, nebo ukončit setkání. Jednu jedinou možnost, jak se buď vydat dalšímu kolu kruté bolesti, nebo skončit.

Snad půl roku jsme ladili detaily. Dva měsíce jsme zdokonalovali návrh židle. Měsíc jsem ji po večerech dával dohromady. Večer před akcí jsem ji půjčenou dodávkou přivezl Romaně domů.

Romana na obrazovce právě zahajuje první dávku. “Tenhle pytel ti přetáhnu přes hlavu a pak tě budu surově vší silou kopat do koulí. Dostaneš deset tvrdých ran. V žádném případě nepřestanu dřív, než dostaneš desátou ránu. Zavři oči, jestli souhlasíš.”

Na moment jsem zavřel souhlasně oči, stejně jako tenkrát, těsně před tím, než mi přes hlavu přehodila černý neprůhledný látkový pytel a já zažil několik pekelných vln nejstrašnější bolesti, kterou mi kdy nějaká žena způsobila.

Publikováno: 30.12.2018 00:02
Přečteno: 42×

Paní Šárka

Ne tak docela pokaždé musí létat rány a stříkat krev. Některá femdom partnerství jsou docela mírumilovná. A docela nenápadná. Paní Šárku znám od chvíle, kdy se nastěhovala do sousedního vchodu. Pět let a něco. Pomohl jsem jí tenkrát s nákupem do pátého patra, nefungoval výtah. Ptala se, co pro mě za to může udělat, a já jí odpověděl, že si mi za to má zavolat pokaždé, když něco bude potřebovat. Volá párkrát do měsíce.

Jsem masochista. Subík jsem do té míry, do jaké je to potřeba k navození té správné situace vedoucí k uspokojení mých masochistických tužeb. Současně mne uspokojuje vědomí uspokojení protějšku, což už má k submisivitě blíž než k masochismu, ale možná je tahle věta celkem obyčejný blábol. Ale k věci. Nijak mě neuspokojuje posluhování dominám, jejich oprašování, verbální adorace, vynášení do oblak, zdůrazňování vlastní nicotnosti v porovnání s jejich božstvím. Na druhou stranu jsem přesvědčen o tom, že si ženy mnoho z toho, co jsem právě vyjmenoval, do značné míry zaslouží. Poskytuji jim tak tedy pohodí, bezpečí, pozornost a péči, která jim patří, než že bych jim tim snášel důkazy své submisivity.

V tomhle případě se ale nějaký starý submisivní obvod v mém mozku probral po letech spánku k životu a rozhodl se šířit v mé hlavě víru, že paní Šárka je má paní a já jí budu sloužit. No, není mi tak docela nepříjemné se tomu oddat. Tak se sem tam oddám.

Požadavky paní Šárky jsou různorodé. Vyluxovat byt, uvařit večeři, nakoupit, doprovodit na nákup, do kina či na večeři, odvézt někam a pak zase odněkud přivézt, vynést odpadky, převléct postel, vyčistit boty, srovnat věci ve spíži, vydrhnout sporák, vymalovat předsíň a koupelnu, složit nový nábytek, umýt vlasy, masírovat nohy či záda.

Její role při všech mých aktivitách je důsledně pasivní. Stojí nade mnou nebo sedí v křesle a pozoruje mne při práci, většinou spíš po očku při nějaké vlastní odpočinkové činnosti. Čte si, sleduje film, lakuje si nehty. Do toho, co dělám, nikdy nezasahuje.

Je paní Šárka domina? Neptal jsem se. Nikdy jsme se o tom nebavili. Děláme, co vyplyne ze situace. Nesvěřuje se mi, zda ji sexuálně vzrušuje vztah a interakce mezi námi. Něco na tom ale asi vidí, protože jinak by to asi nedělala. Teda samozřejmě kromě toho, že se jí hodí, že pro ni často dělám něco reálného. Z určitého úhlu pohledu spolu vlastně tak trochu chodíme nebo jsme alespoň přátelé. Ale nikdy jsme spolu o ničem nediskutovali, nikdy jsme nedělali žádné plány. Všechna naše setkání se odehrávají ve schématu, ona se ozve s požadavkem, já ho splním.

Ví paní Šárka, že jsem pozitivní v testech na femdom a SM? No tak já jí to neřekl, ale asi jí toho dost došlo. Nenaznačuje ale vůbec nic.

Určitě se dá říct, že se mnou vychcává. Zneužívá situace a dobroty stárnoucího rozvedeného chlapa s ujetým libidem. No a co, říkám si. Chyběla by mi, kdybych ji neměl.

Publikováno: 30.12.2018 00:00
Přečteno: 38×

Archív

01/1912/18

O mně

spolehlivost :: slušnost :: masochismus :: úroveň :: ballbusting :: kůže :: kopání do varlat :: kožené oblečení :: CBT :: bičování :: bolest :: empatie :: plivání :: kozačky :: fackování :: drcení varlat :: líbání bot :: kožené rukavice :: podpatky :: rákoska :: pouta :: roubík :: znehybnění :: masáž nohou :: společné procházky :: jezdecký bič :: mačkání varlat
Autor blogu
avatar
46 let
Budu rád, zanecháte-li mi u textu, který vás zaujal, komentář. Děkuji.