Kolegyně - kapitola 4

Série mých povídek psaných pro můj blog na Amateri.cz Třetí kapitolu jsem vynechal, tematicky se nehodí na tento web - je to prostě vanila, orální sex na záchodě na pracovišti, koho by to tu zajímalo, že. Budu rád, když mi tu zanecháte komentář. Kdyby vám to nešlo, porozhlídněte se v diskusi, co se pro to musí udělat.
A teď si něco nalejte, začnem.

Nějak se pořád nedokážu srovnat s tím, jak rychle a jak hluboce jsem zajel do toho šílenýho vztahu. Těším se na ni. Jako zamilovanej. Ale nejsem zamilovanej do ní. Jsem zamilovanej do toho, co děláme. Teda vlastně, co dělá ona. Jsem zamilovanej do její přítomnosti. Do její vášnivosti, do její divokosti. Do jejího sadismu. Do její posedlosti sexem. Myslím na to při každé příležitosti. I mimo příležitosti. Myslim na to pořád. Masturbuju třikrát denně a když zrovna ne, pták se mi v kalhotech šponuje, jako by je chtěl rozervat. Čím častěji si to dělám, tím větší mám potřebu. Prostě se to nedá zapudit. Taky možná proto, že to zapudit nechci. Chci bejt s ní. Což bych asi ale zase na druhou stranu nechtěl, kdybych s ní byl pořád. Evidentně to ví taky. Naše schůzky jsou krátký a nepravidelný.

Na tohle myslím, když v podzemní garáži parkuju auto. Vystoupím. Po pár krocích si všimnu zavíraných dveří. Těch dveří. Vrhám se k nim a zapadnu do tmy za nima. Svlékám se donaha a packám po temné chodbě ke dveřím do té hororově vykachlíkované sprchy. Trochu pátrám, jestli ji po cestě nezahlédnu. Uvnitř se svítí, ale ji tam nevidím. 

Něco ale přibylo. 

Na zemi leží kovová konstrukce. Není těžký uhodnou k čemu je určena. Podlahy se dotýkají tři trubky svařené do tvaru hodně nízkého písmene H. Na koncích krajních trubek jsou kožené manžety, evidentně pro připoutání rukou a nohou na všech čtyřech klečícího... mě. Ze středové tyče vybíhají vzhůru dvě konstrukce, tentokrát ve tvaru písmene T, obě nahoře vybavené kovovým řemenem. Jeden řemen přijde kolem pasu, druhý kolem krku. Netuším, kde to mohla vzít ani jak to sem mohla dostat. Na zemi vedle konstrukce leží kuličkový roubík a na něm list papíru se vzkazem: "Tohle si narvi do tlamy a pak se mi tady připrav." Za půl minuty pózuji na té prolézačce. O stěnu přímo proti mně je opřené zrcadlo. Vidím v něm sám sebe. Opatrně se pozoruji. Nevidím na sobě nic, co by mě mělo děsit. Za mnou už to tak bezpečně nevypadá. 

Vidím dveře. Dveře, které se otvírají. Ze tmy za nimi vychází ona. Postaví se za mě a očima dojí tu scénu. Jen chvilku. Pak přistupuje a vcelku ledabyle mne pomocí těch šesti řemenů znehybňuje. Opět se na chvíli zahledí do zrcadla a odejde.

Cítím, že mi od špičky napůl postavenýho ptáka visí oprať slintu. Snažím se ji střást. Připlesk jsem si ji na stehno. Neva. Pak zkouším, kolik mi pouta nechávají prostoru. Můžu trochu vrtět zadkem a šmrdlat kolenama. Lokty mám opřené o zem, prdel pěkně vystrčenou a nohy hezky od sebe. Zezadu na mě musí být fakt smutnej pohled.

Čekám. Čekám minutu, dvě, pak pět. A ještě chvíli.

No, aspoň si to tu prohlídnu.
Neslyším ji přicházet?
Ne.

Ty kachličky jsou až do stropu. Támhle nahoře je větrák.
Kde je? Nezavolám na ni?
Třeba mě odněkud pozoruje. Snažím se zaujmout co nejméně potupnou pózu. Nějak se to ne a ne podařit.
Dělám na sebe do zrcadla ksichty.

"Těší mě, že se bavíš." Stojí za mnou.
Převlékla se. Zírám na ni a jí to evidentně dělá radost.
"Ty kozačky jsem si koupila loni. Vůbec jsem je nenosila. Každý večer jsem se na ně chodila dívat do skříně. A těšila se na dnešek."
Černé, kožené, těsně pod kolena, s úzkou špičkou, rozumně vysokým podpatkem, který není jehlový. No, nikdo nejsme dokonalej. Ale pěkný kozačky to jsou. Moc pěkný, to zase jo.
"V dlouhým koženým plášti si připadám neskutečně sexy." 
Hm, nejenom sobě. 
"Strašně mě baví chodit takhle oblečená nakupovat. Nevěřil bys, kolik nadrženců se tam kolem mě vždycky rojí. Někdy si je tam za sebou vozím řeba hodinu."
Ale věřil, co by ne, taky jsem se v obchoďáku takhle párkrát nalepoval.

Pod rozepnutým pláštěm vidím červený rolák a kožené kalhoty.
Pták se mi staví do pozoru.
Vytahuje z kapsy kožené rukavice a pomalu si je natahuje na ruce.
Pták se snaží předstírat, že je baseballová pálka. A celkem mu to jde.
Přitáhne si kousek za mě kovovou židli a posadí se na ni.
Chvíli se mi dívá mezi nohy. Pak tam hrábne rukou.
"Hmmm. Takový velký, teplý, měkký koule."
Stočí dlaň kolem šourku, koule má před sebou jako mikrofon.
"Citlivý. Zranitelný."
Uhodí mě do nich druhou rukou.
Chvíli počká a znovu uhodí. Teď už sebou škubnu.
"Nespěchej. To teprve bude bolet."

Jednou rukou koule stále přidržuje a druhou do nich buší pěstí.
Na okamžik přestane a vydá zvuk velké kočičí šelmy, která právě v přikopě objevila vysypanou řeznickou dodávku.
Pak znova. Hýká u toho do rytmu ran.
Pokouším se zdemolovat konstrukci, ke které jsem připoutaný.
Konečně trochu zpomalí. Po každé ráně radostně zavýskne.
Jsem moc rád, že ji to baví, ale mě to teda fakt bolí. Evidentně je jí to ale šumák.
Pustí mé koule a postaví se. Prudce odstrčí židli a porazí ji na zem.
Stoupne si za mě. Dívá se do zrcadla na mě. Naše pohledy se vpíjejí do sebe.
Snažím se vrýt si ten obraz, tu situaci, atmosféru tak hluboko, jak jen to je možný. Pro pozdější použití. Až na to budu vzpomínat.
Jsem spoutaný na všech čtyřech s roztaženýma nohama. Nemůžu se ani pohnout.
Za mnou stojí sexy ženská v kozačkách a v kůži.
Ona to vidí také.

Je oblečená v kůži. Je středem pozornosti. Je neodolatelná. Je mocná. Je sexy. Je nepřehlédnutelná. Je v hlavní roli, kterou si navíc napsala a celý film i režíruje. Je hvězda. Je modelka. Je krásná. Všemocná. Je bohyně. Bohyně bolesti. Vládkyně. Je osud. Je čas. Přináší strach, děs a hrůzu. Je děsivá. Je tajemná.
Před ní klečí na všech čtyřech nahatej chlap. Je spoutanej. Bezmocnej. Skoro se nemůže pohnout. Je její. Touží po ní. Chce ji. Zbožňuje ji. Dívá se na ni a myslí jen na ni. A bojí se jí. Uvědomuje si, co mu může způsobit. A už ji zná dost na to, aby věděl, co se mu způsobit doopravdy chystá. Bolest. Strašlivou bolest. Jemu bolest, sobě radost, štěstí, vzrušení. Vzrušení. Uspokojení.
Jeho koule visí mezi roztaženými stehny.
Tak bezmocné.
Tak na dosah.
Dívá se na své nohy.
Na nárt své pravé nohy.
Přenáší váhu na levou. Pravou zvedá a přibližuje k jeho tělu. Ano, takhle to vyjde.
Pak pravou nohu svěsi zpátky, pokrčí v koleni a kousek zanoží.
Pohled nespouští z jeho šourku. Trochu se chvěje, nebo se jí to alespoň zdá.
Soustředí se. Zvažuje, jak velkou sílu použije. Je to jen na ní. Teď může dělat, co bude chtít. Na něm vůbec nezáleží.
Pravou nohu ve vzduchu posune ještě kousek dozadu.
Zadrží dech.
Zatne pěsti. Zpevní trup. Tělem jí prolétne síla. Švihne pravou nohou prudce vpřed.
Svět se zpomalí.
Sleduje, jak se špička její boty mihne a obloukem zmizí pod jeho rozkrokem. Ucítí náraz varlat na nárt své boty a ihned potom o trochu výše náraz do jeho stydkě spony.

I s roubíkem v puse zavyje dost nahlas.

Strašná bolest způsobí mohutný záškub celého jeho těla. Hlavou prudce cukne dozadu. Zadek se mu, co pouta dovolí, vymrští vzhůru. Celá konstrukce, ke který je připoutaný, poskočí.

Pomalu položí levou nohu na zem. Pořád na nártu cítí ten první dotek. Cítí teplo, které se jí rozlilo po těle. Pozoruje následky svého kopnutí.
Ještě pořád je našponovaný v poutech. Rve ruce a nohy střídavě proti sobě a od sebe. Škube sebou. Vydává strašný zvuk. Klepe se. Prudce dýchá. Upírá na ni prázdný pohled. Z huby ucpané roubíkem mu tečou sliny. Z ptáka taky.
Počká, až sebou přestane házet a jeho dech se utiší.
Napřáhne nohu. Ještě o něco dál než před tím.

Zatají dech. Vnímá jeho pohled. Pohled přemoženého zvířete. Pohled bez odporu. Odevzdaný plachý pohled.

Zatne svaly.
Kopne.
"Uaaaaaaah," vydere se jí z hrdla.
Teď už na něj nebude čekat. Rovnou mu vpálí další.
A znova!
A ještě!
"Mmmmmmmm."
Další!
Cítí se silná. Nejsilnější. Nejmocnější. Všechno jí patří.
Ten kus masa před ní. Který by ji tak rád měl. Který na ni ještě pře chvílí hladově zíral.
Ty jeho bezmocný koule.
"Hmmmmmmmuaaaah!"
Náruživě si přejede dlaněmi stehna a boky. Cítí obrovskou energii, který se musí zbavit. Nenávist. Moc. Hněv. Sílu. Živočišnou sílu. Divokou sílu.
Cítí se zas jako malá holčička, které ještě nikdo neřekl, že tohle holčičky nedělají.
"Na. Tu máš ještě," kopne ho znovu do rudnoucích koulí. Už sebou tolik neškubl. Třese se. Rychle dýchá. Po zádech a ramenou mu tečou čůrky potu.
Vzdaluje se od něj a pozoruje ho.
Už se mu podařilo na ni zaostřit.
"Chceš ještě?"
Nereaguje. Strnule na ni zírá.

"Chceš ještě?"
Přikývl.
"Dneska ne."

Ano, je to fantazie. Rád bych se jí někdy v realitě alespoň trochu přiblížil. Jen najít ženu, která by měla stejnou ambici.
Publikováno: 05.01.2019 00:07
Přečteno: 41×
Bez komentářů

Přidat komentář

Pro odeslání komentáře se přihlaš na BDSMLife.cz

Archív

01/1912/18

O mně

spolehlivost :: slušnost :: masochismus :: úroveň :: ballbusting :: kůže :: kopání do varlat :: kožené oblečení :: CBT :: bičování :: bolest :: empatie :: plivání :: kozačky :: fackování :: drcení varlat :: líbání bot :: kožené rukavice :: podpatky :: rákoska :: pouta :: roubík :: znehybnění :: masáž nohou :: společné procházky :: jezdecký bič :: mačkání varlat
Autor blogu
avatar
46 let
Budu rád, zanecháte-li mi u textu, který vás zaujal, komentář. Děkuji.