Deníček zážitkůReporty z akcíMýty a stereotypy

Je čas nakrmit Bestii

Pokračování předchozího článku aneb čím se Panda na Temné noci vlastně bavila.


Co vám budu povídat... Na polonahého muže s rudými pruhy přes záda je prostě dokonalý pohled. Úchylů znám plno, ale masochistů na svůj vkus vážně málo, vrňau. Zvlášť, když se ke mně do duetu připojila ještě jedna slečna. Dalo se to tak vytáhnout do nové roviny, při které moje sadistické já vrnělo čirou extází.

Pak nastal čas nakrmit Bestii. Protože nejen sadismem jest živa Panda. Nemám ani v nejmenším ráda publikum, takže jsem se uklidila do zázemí. Na ten večer jsem se chystala otestovat vlastní limity. Pořád je po více než roce akčnění neznám! Dovolte mi, abych se v retrospektivě vrátila do Temné noci. Jako bych zase byla v té místnosti, která působí dojmem sklepení, za těžkými dveřmi, které snad zadrží můj křik, aby nedolehl k uším zbytku zúčastněných...

Prvních pár ran je vždycky těch nejtěžších. Než si mozek všimne, že se něco děje a zaplaví tělo chemií. Pak se nepohodlí změní ve vzrušení. Při každém dopadu důtek se kůže natěšeně rozbrní. Možná se lehce chvěji, ale jen proto, že vím, čeho chci ten večer dosáhnout. Dýchám pomalu, zhluboka. Připravuji se na překonání prvního krizového schodku. Jemné důtky se mění na středně tvrdé. Vtipné, těmi to je cítit daleko méně. Jsou těžké, každý úder se mnou trochu zamává, ale je to taková důraznější, příjemná masáž. Pomalu cítím, jak se dostávám Tam. Vnější svět mizí, zůstává můj dech a dopady důtek, zvláštní podoba transu. Ale dnes to není dost. Chci dál. Nevím, jestli jsem si o ten bič řekla sama, nebo jej protějšek vzal do ruky sám. Začíná jemně, mám čas zkrotit nervozitu, kterou pohled na bič v cizí ruce vždycky přinese. Rány se stupňují. Nejdřív v síle. Potom v rychlosti. 

Za chvíli se musím opřít. Točí se mi hlava, po každém úderu jdu téměř do kolen. A první krizový schodek je tady. Protože když jsem Tam, silnější rány zvládnu často i bez hlesu nebo jen se zasyčením či krátkým výkřikem přinejhorším. Ale když protějšek zrychlí, většinou mě to vytrhne z toho transu, ve kterém bych si za chvíli ani neuvědomila, že mě někdo bije. Za tímto stavem jsou Hranice. Nemám to za nimi ještě příliš prozkoumané. Slzavé hranice. Za nimi je to temné, často nehezké místo. Ale ne dnes. Dnes se tam těším. Je to výzva. Kolik sneseš, Pando? 

První krize končí výkřiky a pláčem. Lehké doteky na zádech mě roztřesou jako osiku, svým způsobem jsou strašnější než bičování. Ne nepříjemné. Právě naopak. Ale hrozí mi, že sesypu právě z nich, ne z bolesti. Tenhle kontrast je ta nejvíc návyková věc. Kam se na ni hrabe bolest.

Je čas pokračovat. Jaká bude druhá Hranice? Rány, které mě dovedly k hranici první, už na druhou nestačí. Tělo je přesycené endorfinem, který potlačuje bolest. Najednou se moje výdrž zvedá a rány, které dopadají... Nevěřila bych předtím, že je snesu. Křik přichází dříve, ale tentokrát bič nezastaví. Smála bych se, kdybych na to měla čas. Opravdu bych se smála a stěží vím proč. Jen do toho, Pando! Bič zrychluje a vnitřní smích přechází. Druhá hranice je téměř nudná, ale o nic méně prožitkově hluboká. Zase brečím. Cítím, jak se mi točí hlava. Slábnu a přitom to pořád není dost. Ve snaze dostat bolest pod kontrolu koušu protějšek. Pořádně, se sadistickým zadostiučiněním. A pokračujeme.

Lámu se v pase s téměř každým úderem biče. Předtím jsem křičela, že? V tom případě nevím, jak popsat zvuky, které vydávám teď. Bolí mě hlasivky. Matně mě napadne, že venku snad hraje ta hudba dost nahlas. Rychlost úderů se stupňuje, pořád. Svíjím se, ale pořád dopadají. Až nakonec to téměř jen vydechnuté "Dost!". Tahle hranice už je ošklivá. Nohy mě neudrží, sunu se na zem v hysterickém pláči. Ztratila jsem kontrolu nad dechem, znám ten náběh na panickou hyperventilaci. Soustředím se na na hrudník, nutím ho zvedat se pravidelně a nenechat mě omdlít. Koušu se do předloktí ve snaze dostat i psychiku pod kontrolu. Ano, je to padlé na hlavu, vždyť bolest mi ten záchvat navodila. Ale kousnout sama sebe je jiné. Moje, přesně nadávkované, soustřeďuje moje vědomí zase dohromady. Panika odplouvá a nechává mě naprosto vyčerpanou na studené, kamenné podlaze. Nechávám si pomoct na nohy, ale ouvej. Neudrží mě. Ocitám se zabalená do deky na lavici u stolu. Jsem spokojená. Je mi teplo a v sobě mám tichou, předoucí harmonii. Pryč jsou všechny starosti, divoké emoce i smutek, který se mi už týdny zažíral snad až do kostí. Ta chvíle, kdy se zachumlaná do deky opřu hlavou o stůl a pomalu usínám, je krásná a pokojná. Je na čase rozdělit cesty se spankovým protějškem, má vlastní závazky. Zůstávám pospávat v zázemí. Když i po půl hodině seznávám, že na samostatnou chůzi se ještě pořád necítím, je na akci naštěstí ještě pořád kamarád, který mě sbalí a pomůže mi na byt do postele. Záda mě hřejí. Cítím je ještě teď, ale protože jsem měla dobře připravenou kůži, nechal bič daleko menší stopy, než bych čekala. Druhý den bych to téměř nepoznala, nebýt občasného bodání a štípání. Za týden nebudu mít ani stopičku. Nádhera. 

Moje snaha odhalit vlastní hranice byla úspěšná tak napůl. Tělo mi vypovědělo službu, ale co se týče vjemu, dokázala bych ještě pokračovat. Poslední dva dny jsem strávila zjišťováním toho, co ono fyzické vyčerpání způsobuje. Ani náhodou si v příštích pár měsících nechci Temnou noc zopakovat. Byla nádherná, ale takové psychické naladění a možnost vyřádit se beze svědků nenastane nejspíš ještě dlouho. Ale až... pak by se hodilo vědět, jak vlastně neomdlít :)
Publikováno: 26.03.2014
Přečteno: 1351×
Bez komentářů

Přidat komentář

Pro odeslání komentáře se přihlaš na BDSMLife.cz
Autorka blogu
avatar
30,6 let

O mně

Vítejte na mé stránce! Co zde najdete? Zážitky jedné sado-masochistické dominantní Pandy, která se občas pro zábavu nechá posubit.