Co je pro jednoho krásné

-------------------------------------
"Tak si někdy dáme rande."

"Ja myslela, ze se s ženáčema nerandí."

"Je krize Eliško a chtě nechtě musíš dělat ústupky. Žádnej den nevíš jestli ještě zejtra budeš naživu.
Chceš ležet s kyslíkovou maskou na nemocničním lůžku a hádat se s bohem, že ještě není čas odejít, protože jsi v životě ještě nic krásného nezažila?"

"To mi nijak neva.
Třeba jo, bůh je mrtev stejně, nemá cenu se hádat.
Záleží jak definuješ, co je krásné."

-------------------------------------

Hmm. Tak krásné je těžký pojem samozřejmě. Krásné může být spousta věcí. Krásné může být když se tvé bosé nohy dotýkají příjemné teplé deky na podlaze. Krásné může být osvětlení místnosti spoustou svíček, které můžeš vidět jako malé oranžové body, když se snažíš rozhlížet skrz šátek, který máš přes oči. Krásné může být obklopující teplo zapálených kamen, kterého je kolem dostatek, aby ti nebylo zima, když stojíš v místnosti nahá. Krásný je tvůj zrychlený dech, když nevíš, zda si tě někdo prohlíží a nebo ne. Když víš, že je tam v místnosti s tebou, ale nemluví. Když jsi si jistá, že sleduje, jak se chvěješ. Když napínáš své ruce v poutech za zády a víš, že nemůžeš nic udělat proti tomu, abys stála v místnosti odevzdaná. Když zvedáš hrdě hlavu a přitom víš, že stojíš přede mnou jako ulovená kořist. Pořád stejně drzá a pořád stejně tvrdohlavá. Pořád volná ve své duši, ale přitom zbavená možnosti projevovat svoji volnost. Rozhodnutá nepoddat se v žádnou chvíli a přitom napjatě očekávat doteky, které přece nemůžu odkládat věčně. Poslouchat mé kroky. Vnímat jak tě obcházím, jak jsem ti na blízku a můžu si nerušeně prohlédnout kterékoli detaily tvého nuceně vystaveného těla. Cítit jak stojím za tebou a odhrnuji tvoje vzpurné vlasy, které jako poslední troška oděvu zakrývaly alespoň tvůj krk. A konečně dotyk. Konečně alespoň něco. Přejel jsem nehty své ruky po tvém krku shora dolů. A zase nic. A zase jen sama stojíš a oddechuješ. A já musím určitě vidět jak se chvěješ. A ty znova v hlavě přehráváš jakto, že se to děje. Jakto, že tu přede mnou takhle stojíš. Jak se to stalo? Kdy jsi přestala kontrolovat, jak daleko to zajde? Kdy jsi se přestala kontrolovat?

Je to dobrý. Je to dobrý. To bude v pohodě. Přece mi můžeš důvěřovat. Přece mě dlouho znáš. Přece se nic neděje. Nic se neděje? Proč se nic neděje? Kde jsem? Kde jsem byl naposled? Aha, za tebou. Ošiješ se.

Cítíš za sebou můj dech. Ne nosem, ale na kůži. Cítíš můj dech z boku na svém krku. Stejně bys teď měla zavřené oči i kdyby jsi přes ně neměla šátek. Uvědomíš si, že jsi pomalu zvedla bradu a natočila obličej doleva, aby mi tvůj krk byl lépe dostupný. Rychle narovnáš hlavu do svého hrdého postoje. To bylo moc rychle. Toho jsem si musel všimnout. Zprudka vydechneš nosem. Zaznamenal jsem, jak ses mi začala nastavovat a nebo ne? Chceš věřit, že ne, ale nevěříš tomu. Proč je tak důležité to skrýt? A co chceš jako skrýt? Proč jsi teda dnes večer přišla? Proč jsi teda poslechla, když jsem ti přikázal, aby sis sundala všechno oblečení. Řekl jsem, všechno oblečení. Proč jsi teda poslechla, když jsem ti přikázal dát ruce za záda? Když posloucháš, je to bezpečnější. Je to pořád tvoje vůle. Ty se rozhoduješ, že chceš poslechnout.
Cítíš, jak zezadu dávám ruku kolem tvojí hlavy. Chytám tě za čelo a znova tvojí hlavu natáčím doleva. Tvůj krk je mi znova zcela přístupný bez překážek. A znova na něm cítíš můj dech. Pohybuje se na tvém krku odshora dolů. Cítíš ho v každé chvíli. Dýcháš klidně, ale zhluboka. Myslíš na to, jestli když ti teď dýchám na krk, jestli v tomhle úhlu vidím na tvůj hrudník. Jak se v klidném tempu zvětšuje a zmenšuje. Jestli sleduju tvoje dvě prsa, jak se hýbou dopředu a dozadu. Různé části tvého těla, které se těší na kontakt, ale ten je dopřáván jen tvému krku. Polkneš. Ale snažíš se to rychle skrýt, abych neviděl, že se ti to líbí. Mohl jsem si nevšimnout, že se ti to líbí? Nenápadně pootevřeš pusu, abys mohla tiše víc dýchat.

Můj dech stoupá po tvém krku až od ramene, pomalu nahoru. Moje druhá ruka se objeví napravo a chytne tvou hlavu za bradu. Nenutím tě do žádné změny polohy. Držím tě, abys ty nemohla svévolně polohu hlavy změnit. Trhneš hlavou a vyfoukneš nosem. Hlava je pořád stejně. Cítíš teplo dechu, jak pomalu vystoupalo nad krk a začínám ti jemně dýchat na ucho. Takže tě držím abych ti mohl volně způsobovat hezké pocity? Tohle už je moc. Prověsíš se trochu dolu, ale hlavu držím pořád stejně pevně a tak se zase hned narovnáš. Propneš se znova v poutech. Jsou pohodlná a pevná. Takže tohle má být to drsné zacházení, co sis u mně objednala? Vzpomínáš na časy, kdy jsme se vídali v práci. Tenkrát jsi se smála, že to máš radši, když je chlap drsnej. Všechny ty rádoby drsňácký řeči co sem se pak několik měsíců snažil řikat. Přemýšlíš, jestli mi to máš připomenout. Držím tě pevně a se zavázanýma očima toho beztak moc neuděláš, ale kdybys mi něco dobře odsekla, tak bys mě mohla vytrhnout z mojí aktivity. Dokázat mi, že nevítězím. Jenže co je tady vítězství? Jak můžeš vyhrát? Já vyhraju, když dosáhnu orgasmu? Ty prohraješ, když ty dosáhneš orgasmu? Ruce spoutané za zády tě nutí mít hrudník víc vystrčený dopředu.

"Takže tohle má být to drsný zacházení?"

"Omlouvám se."

Řeknu ti do ucha. Pustím ti hlavu a slyšíš, jak odcházím někam po místnosti. To tedy byla odpověď. Asi si myslim, že tě přitahujou chlapi, co pořád řikaj omlouvám se nebo co. Narovnáš hlavu, pohodlně si stoupneš a čekáš. Asi sem neunes tu poznámku a teď tě rozvážu a hra končí. A nebo sem šel pro rákosku a nařežu ti. To by moc nápaditý nebylo. Ach jo. Budu z těch co tě budou jen tak šmrdlat rákoskou, ty budeš dělat, že tě to bolí a pojede se dál? A nebo budu z těch co nechápou, že tohle běžně neděláš a sešvihaj tě hlava nehlava. Fakt jsi sem měla dnes večer chodit? Ne to snad neudělám. Vždyť jsem byl vždycky takovej slušňák. Přešlápneš a zaklepeš hlavou. Slyšíš, že už přicházím. Čekáš, jestli něco řeknu a nebo tě bez varování švihnu. Obcházím tě a stavím se před tebe. Stojím a pořád nic neříkám. Asi si tě prohlížím. Aspoň, že tu je jen světlo svíček. Myslíš na to, jak ses večer upravovala, než jsi sem vyrazila. Chceš se otočit, abych si tě nemohl takhle prohlížet. Ale to je zbytečné. Asi by to byla spíš komedie takovej tvůj pokus, když máš zavázané oči.

"Dám ti obojek. Už jsi někdy měla obojek?"

Neměla. Proč se tomu tak blbě řiká 'dát někomu obojek'? Když jde o pouta, tak se řiká 'nasadit někomu pouta'. Ale obojek se 'dává'. Jako by to byl nějakej fajn dárek. Určitě sou psi hrozně potěšený, když jím páníček 'dá obojek'. Obojek se dává psovi, když ti patří. Ty mi nepatříš. Nemám ti co 'dávat obojek'. Přešlapuješ a uděláš malej krok vzad. Sklopíš hlavu. Proč ti ho prostě nenasadim, když ti ho chci dát? Proč to protahuju? Stejně mi nikam neutečeš. Nakonec lepší dostat obojek, než náhubek.

"Neměla."

-----------------------------

"A nebo sedět a koukat na východ slunce. To je taky prej krásné."

"Krásné je objevovat, co je pro druhého krásné."
Publikováno: 30.03.2021 v 00:58
Přečteno: 119×

inspirace s korzetem.

(Nutno předdat, že povídání vzešlo potom co se dívka přiznala, že nedává pozor a místo toho si prohlíží web s korzety.)



Co s tebou? Já ti povídám takové docela zajímavé věci a ty mi vůbec nevěnuješ pozornost. Místo toho si prohlížíš elektronický obchod s erotickými korzety. Nesoustředíš se a místo na mně myslíš na to, jak jsi v korzetu. Jak stojíš v horním patře vyššího domu. Stojíš přímo u okna a skoro by ses z něj dívala, jenže je zatažená záclona. Přesto tam stojíš a díváš se do té záclony. Na sobě svůj nový korzet, punčochy. Kalhotky. Ale kalhotky jsem ti stáhl nad kolena. Víš proč. Stojíš tam, protože k obojku na krku máš karabinou přicvaknuté vodítko, které vede kamsi nahoru. Nedává ti prostor se hnout dolů, nebo do strany. Odepnout si ho nemůžeš, protože máš na rukou za zády pouta. Musíš tam stát. A stojíš. S hlavou vztyčenou. Ale ty by sis asi vodítko neodepla ani kdybys měla ruce volné. Občas tě dráždím, že je s tebou nuda, jak jsi poslušná. A asi víš, že by nemělo cenu si vodítko odepínat. Brzo bys tam stála znova a bylo by to horší. Přemýšlíš nad tím, že jsi dostala pod nohy podložku, aby ti nebyla zima. Takže je to asi na dýl. Čekáš. Pravidla jsem ti řekl. Když bys nebyla dost hodná, záclonu odhrnu. A nechám tě stát v tom okně do ulice. Myslíš na to. A při té myšlence se znova narovnáš, abys stála tak, jak budu spokojen. A myslíš na to, co dnes večer zkusím, abych si otestoval, zda jsi dost hodná. Zda si dnes zasloužíš spát v posteli. Nebo aspoň na dece u postele. Jsi hodná a neohlížíš se ani když víš, že se k tobě zezadu blížím. Víš, že stojím už hned za tebou. Jsi hrdá na to, jak jsi hodná. Ani bych nemusel postřehnout, že se maličko chvěješ. Jsou Vánoce a ty sis dnes vybalila svůj korzet, co jsem ti koupil. A hned sis ho mohla zkusit. Věděla jsi, že to nebude jen tak. Ale možná, že sis přála, aby to nebylo jen tak. Koutkem oka už vnímáš mou hlavu vedle sebe. Maličko sklopíš hlavu dolu a chceš znovu zpomalit dech, co se trochu zrychlil. Srdce bije. Cítíš jak ti dýchám na krk. Držíš. Otvírám ústa a zuby jemně přejíždím po citlivé kůži na tvém krku. Jsou Vánoce. Chytám tě pravou rukou za bok. Otevíráš maličko pusu, protože potřebuješ víc vzduchu, než kolik jsi schopná dýchat nosem. Cítíš, že jsi v mých rukách a zrovna teď ti v nich je dobře. V místnosti je příjemné teplo a potichu hraje hudba. Jsou Vánoce.
Publikováno: 23.12.2015 v 14:45
Přečteno: 216×

sem našel povídku.

našel jsem v počítači starou povídku co jsem psal před pár lety pro kamarádku. tak sem si řekl, škoda jí zanechat. zdá se ale, že už zůstane nedovyprávěná.

Název to asi nemá

Přicházím k tobě na intr. Vedeš mně nahoru. Jsem rád, že jsme nikoho nepotkali. Je neděle a tak jsem měl trochu strach se sejít, protože by tu mělo být plno lidí. Vezměš mně do pokoje a uvaříš dva hrnky kávy. Sedíme, pijem a povídáme. Jak se kdo má. Potom se konverzace stočí na pravdila. Je to jako vždycky. Netuším jak dobře ses na mně dnes připravila. Tváříš se jako že nevíš. Dohodneme se, že dostanu pouta a že je na tobě, kdy mně pustíš. Ptáš se kolik mám času. Přemýšlím nad tím, zdali odejdu ještě v noci až bude po všem. Rozhodnu se, že asi jo. Ale odpovím, že nejbližší program mám v úterý. Předávám ti tašku s pouty a s provazy. Necháš mně sednout si na židli. Ruce za sebe a na ně pouta. Zase jsi mi ty pouta k ničemu nepřipnula. Stačí vstát a můžu ti unikat jak se mi zlíbí. Už mně to ani nebaví tahleta fáze. Žádáš mně ještě abys mi mohla dát na oči klapky a já spíš ze soucitu souhlasím. Sedneš si na mně a nasazuješ mi klapky. Nic nevidím. Čekám, že teď si zas se mnou budeš chtít hrát. Že tě schodím a pak si o židli sundám klapky z očí, abych byl zas volný. Jenže to se nestane. Cítím jak na jedné mojí ruce docvaknou pouta. Co je to za pouta? Jsou pevná, ale jiná než ty co mám já. I druhá ruka je zacvaknutá. Vstávám, abych tě shodil, ale židle se hýbe se mnou. Takže tentokrát jsi provlékla pouta skrz tak, abych nemohl pryč. Co je to za pouta? Koupila sis je? Nebo jsi si je někde půjčila? Ale od koho? Zdá se, že se ke mně lísáš jako vždycky ale ve skutečnosti se jen natahuješ za mně. Vstalas. Odepínáš mi pouta. Sahám rukama co se děje. Položilas mi pouta na klín, ale ty druhé mám pořád na rukách. Ohmatávám je, ale nemají pojistku jako ty moje. Zdá se, že tyhle se dají otevřít jen když má člověk klíč. říkáš "sundala jsem ti pouta, takže už jsi volný. hra skončila.". Pomyslím si, že se snažíš být vtipná ale neřeknu to i když bych mohl. Přemýšlím co bude. Mlčím. Dostávám obojek. čekal jsem, že mi budeš svazovat nohy. Vlastně nevím co teď mám na krku. Je to jeden z těch pásků co byly v tašce? A nebo ne?

 Teď ses pustila do nohou. Nebráním se. Asi tě to překvapilo. Vidím, že teď se stejně nikam nedostanu a tak ti nechci udělat tu radost, že mně nějak fyzicky přemáháš. Něco je jinak a to mně dělá nervózním. Sedím a čekám. Obtočilas nohy u kotníků páskem a svázala k sobě. Nevím co děláš. nic není slyšet. Buď se díváš a nebo přemýšlíš. Aha. Teď už slyším jak se hrabeš v tašce. Jdeš k židli zezadu a ruce mi svazuješ k sobě malým páskem. Proč? Proč mám být právě takhle? Pak cvaká klíč v poutech. Jednu ruku jsi odepnula, ale nejsem dlouho rád, protože hned jsi jí zase zacvakla. Odepla jsi mně od židle. říkáš "vstaň". Sedím dál. "Vstaň nebo tě shodím". Pořád sedím. Chytáš mně za obojek na krku, ale netáhneš mně nikam. Něco cvaklo. Něco jsi k tomu obojku připnula. Cítím, že držíš v ruce něco co má druhý konec připnutý na obojku. Jenže nic jsi nepřivazovala. Copak tu máš pravé vodítko jak na psa? Napadne mně jestli sis ho nepůjčila jen pro to abys mně mohla ponížit tím, že mně budeš držet na skutečném psím vodítku. Ale cítím na krku prověšenou železnou karabinu, co mně trochu studí. Zavrhuju tu myšlenku a předpokládám, že jsi karabinou secvakla obojek s přezkou dalšího pásku. Držíš pásek přesně tak daleko, že je napnutý ale ještě mně silou netáhneš. Stojíš vedle mně na straně, takže můžu svojí silou táhnout dozadu, ale ruce mám za zády a tak nějaký složitý odpor dělat nemůžu. Opakuješ "Vstaň nebo tě shodím". Myslím si, že to neuděláš. Je to jedna z těch věcí, kterou vyhrožuješ, ale neudělala bys to. Přesto se rozhodnu vstát. Mám tě přečtenou, ale teď tuhle znalost nevyužiju. Vstanu. řekneš "klekni si". Odpovídám "Nemůžu". Mám nohy těsně svázané a bojím se, že bych upadl. Chytneš mně blíž u krku a táhneš mně k zemi. Zároveň pomáháš abych neztratil rovnováhu. Nemůžu na to nic říct a tak jdu poslušně na zem. Shýbáš se za mnou a zase se dotýkáš mých pout. Zacvakneš zámek, který spojuje pouta a taky pásek, který mi svazuje kotníky. Alespoň, že pásek z rukou jsi mi sundala, takže teď nejsou tak těsně u sebe. Děláš něco s židlí a pak mně táhneš za vodítko kus dozadu. Svázaný jsem tak, že nic nenadělám a tak stále vyhovuji tvým pohybům. Někdy to stojí za to, abych se vzpouzel s nadějí, že tě dost otrávím, aby tě to přestalo bavit. Teď ale cítím, že bych se leda ztrapnil a tak se hýbu kam mně táhneš. Až k židli. Židle je ke mně otočená opěradlem. Přitáhneš mi krk těsně k židli a přivážeš za to, čím jsi mně táhla. Jsed teď dost bezbranný, ale na druhou stranu si teď těžko příjdeš na své.

Přemýšlím co bude následovat. "řekni že si můj otrok". Štveš mně s tímhle. Naučila ses to ode mně a nevím jestli tobě je to k něčemu dobré. Jen víš, že mně tím ponižuješ. A přitom vím, že i když řeknu že jo, tak je to lež z donucení. Neudělám ti tu radost i když by mně to moc nestálo. Přemýšlím nad časem. Kudy tomám rozehrát tak, abych se dohrál rychlého konce. "řekni, že jsi můj otrok, nebo ti sundám triko.". Neodpovím. Jendak chci vidět jak mi sundáš triko, když mám pouta a jednak mi nevadí přijít o triko. Po chvíli řekneš "řekni, že jsi můj otrok, nebo přídeš o všecko oblečení.". Počítám si bod. Zase jsi mi vyhrožovala a nesplnila to. Stoupá mi sebevědomí a neodpovídám. Vím, že teď přídou na řadu kalhoty. Je to vždycky jeden z nejdůležitějších přechodů. Dokud mám na sobě oblečení, jsem stále tak nějak na tvojí úrovní. Mám před tebou nějakou ochranu. Ale když jsem nahý a ty oblečená, tak už to vyjadřuje mojí pozici. Stojí mi to za to. Stejně bys mně svlíkla, tak co. Rozepínáš mi kalhoty. Přesně jak jsem čekal. Rozepneš i poklopec a stáhneš kalhoty ke kolenům, na kterých klečím. Pak mně přes slipy pohladíš. Klopím hlavu na stranu. Rozepneš mi pásek co drží nohy. Pořád klečím, ale ruce a nohy mám teď volné. Akorát na rukou pouta. "Zvedni nohu". Nezvedám. "já si s tebou budu ráda hrát, ale teď potřebuju abys zvedl nohu" říkáš. Tomu tolik nerozumím. Stáhneš mi dvěma rukama slipy. Nepříjemné jako vždy. Vím, že se na mně koukáš. Jak jsem nahý a ničemu se neubráním. Chytneš mně za něj pevně rukou a dáš najevo, že je zapotřebí abych zvedl tu nohu. Zvednu nohu abys mi mohla svléct jednu nohavici a slipy. Potom to samé s druhou nohou. Krk mám pevně přivázaný na opěradlu židle a tak nemám šanci se hýbat někam pryč. "Dej nohy od sebe". Myslel jsem, že mi je zase svážeš k sobě, ale tohle je příjemnější. Můžu stát stabilněji a nohy mám volné. Ale ty je volné nenecháš. Pousneš mi jednu nohu kousek dozadu a zvenčí ji přivážeš malým páskem k noze židle. Je mi jasné, že to samé uděláš s druhou nohou. Je to dost nepohodlné. Skutečně i druhou nohu táhneš tak abys jí dala na druhou stranu. Kladu odpor spíš proto, že je to nepohodlné. Krk mně tlačí dolu a tak nemám úplně přirozenou polohu. Nohy mám hodně široko roztažené od sebe. Vím, že jsem tak ještě přístupnější, než když mám nohy u sebe. Holá kolena na koberci mi ještě tak nevadí. Odepneš mi krk a přetáhneš mi triko přes hlavu. Konečně se můžu trochu vyrovnat. Pak zase krk připneš, ale naštěstí volněji, takže můžu klečet déle aniž by mně bolely svaly. Stáhneš triko až na pouta a zase mi svážeš ruce na rychlo k sobě krátkým páskem. Sundáš mi pouta, stáhneš triko a zase pouta nasadíš. Pak rozepneš pásek. Přemýšlím jak ses zlepšila za ten čas v tomhle uvažování. Teď už jsem úplně nahý. Navíc vystavený tak, že moje nejcitlivější část je velmi přístupná. Ta poloha je sama o sobě dost potupná, ale už jsem byl takhle mockrát. A moje tělo znáš taky celé. Hledám i jiné myšlenky co by mně trochu uklidňovaly.

Zase opakuješ "řekni, že jsi můj otrok". Myslel jsem, že jsem vyobchodoval, že to říct nemusím, když jsem přišel o oblečení a tak mně tím trochu štveš. Chystám se na bolest. Když ti něco nechci dát, tak mně většinou zajíždíš do žeber. Sklopím hlavu. Ale ty řekneš "Dobře. Nemusíš, nechci tě k ničemu nutit.". Přemýšlím co to je za obrat. Většinou jsi tak přímočará. A hlavně už bezpečně vím, že tě vždy vytočí, když ti něco nedám a pak se s tebou dá dobře aspoň trochu manipulovat. Uhrát nějaké menší ztráty. "Tak já se tě jako otroka vzdávám a nechám tě ať děláš co chceš.". Zase mi projede hlavou, že bych ti měl nato něco odesknout ale nechám si to. Nedám na sobě znát, že mi cokoli vadí. "Naposled se tě ptám, jestli nechceš být můj otrok. Pak ti zavážu pusu, protože tu teď nebudeš potřebovat.". Chytíš mně znova pevně tam kde to nejvíc cítím potom co nechci otevřít pusu. Pak mi do ní něco cpeš a celé to přivazuješ šátkem. Dost pevně. Stejně ale tu nemám nic, o co bych si to mohl stáhnout. Když nemůžu mluvit, bereš do ruky můj nos. Proč mi na něj saháš? Dáváš mi na něj nějaký kolíček. Ale nebolí to. Proč to děláš? Ptáš se mně, jestli můžu dýchat. Nedýchá se mi dobře. Vzduch přijímám jen pusou kolem šátku. Kývám, protože mám vzduchu dost. Je to jen nepříjemné a lhát nebudu. Pohladíš mě. Potom ode mně trochu odstoupíš a řekneš "Když nejsi otrok, tak budeš dnes večer hračka. Vybral sis to sám. Jdu pryč.". Skutečně odcházíš. Trochu jsem zamručel do šátku, ale nereagovalas. Já blbec ti nedávno vykládal o tom jaký jsem měl pocit, když jsi šla na cigaretu. A ty si teď myslíš, že mi to máš pokaždý udělat. Slyším, jak zamykáš pokoj. Jenže tenkrát jsem to měl za trest a teď mně netrestáš.

 čekám a poslouchám. Jen si trochu přešlápnu do pohodlnější polohy. Myslím, že slyším hlasy. Uvnitř a nebo na dvoře. Nevím. Zase slyším klíč v zámku. Tak to jsi nešla ani na cigaretu. Asi jsi šla vařit vodu, protože jsem slyšel jak trubkami teče voda. Opatrně se otevírají dveře do místnosti. Vcházíš. Ale nějak pomalu. Že bys něco nesla? Myslím na ty věci se kterýma jsi mně mučila, ale bylo to spíš otravné. Stojíš a díváš se asi, protože nic neděláš. Občas slyším pár kroků jak přejdeš po místnosti. Ale hýbeš se pořád zvláštně. Trochu se natáčím jak mi je zima. Myslel jsem, že máš něco v plánu, ale skoro se nehýbeš. Nechápu to. Z takové dálky by sis mně stejně neprohlížela. Tím spíš, když jsi na mně před chvíli koukala z blízka. Leda kdybys mně doteď neviděla. Postava dělá zase pár kroků a je ode mně tak dva metry. Co když to nejsi ty? Slyším jak se ta postava sehnula. Jenže ty jsi říkala, že spolubydlící nepřijede. Navíc bys to ohlídala. Jediná šance, že bys to nebyla ty je, že bys o tom věděla. Teď se ke mně ta postava posunula. Hlavu mám otočenou dopředu, takže jsem k ní natočený. Fakt je možné, že to nejsi ty? Myšlenky mi létají hlavou chvíli že určitě ano a chvíli zase že určitě ne. Na ničem takovém jsme se nedohodli. Ale i tak to ti neodpovídá. Ty bys nechtěla aby se do naší hry dostal někdo jiný. Jenže ta postava se dívá na mně tak jak ty se nedíváš. Nedělá takové kroky jako ty. Mluvila jsi před časem o kamarádce se kterou jsi rozebírala tyhelty praktiky. Mozek mi jede na plno. Pátrám v paměti cokoli co by mi řeklo víc o tom co se děje. Někdo je přímo naproti mně. Myslím, že se mi nedívá do obličeje, že se dívá dolu. To je strašný pocit. Ne! Ty bys to přece neudělala. Jsi žárlivá. Jde ti o to aby sis užila, že mám jen tebe a musím tebe obšťastňovat. Navíc by to ponižovalo taky tebe když bys někomu řekla co se mnou děláš. Nevěřím tomu. A nesnesla bys mít kluka ještě s jinou holkou. Furt bys myslela na to jestli se nedívám na ní místo na tebe. Neudělala bys to. Jenže proč jsi mi zacpala ten nos, abych nic necítil? Aha. To jistě proto, že si chceš hrát, že jsi někdo jiný abys mně nachytala. Ruka mi šáhla přímo na penis. Vzala ho zespoda aby ho nadzvedla. Jako kdyby si ho někdo chtěl prohlédnout. Ty by ses mně přece dotýkala i jinde. Jak jsem tam byl sám v zimě, tak trochu klesl, ale teď se ho někdo dotýká a zase pevně stojí. Je to dost trapné. Nic nezakryje, že jsem vzrušený.

Slyšel jsem vrznout dveře. Přísahám, že jsem slyšel vrznout ty dveře, takže tu ještě nekdo je. A nebo jen vrzly ve větru vnitřní dveře? Snažím se soustředěně poslouchat, ale někdo se mně dotýká. Jako kdyby si mně prohlížel. Dotýká se i jinde. Jen jednou rukou. Jezdí mi po břiše a na krk. A zase zpátky dolu. Teď se mi zdálo, že slyším kroky. Ruka se zastavila. Jestli se teď někdo tiše připlížil do místnosti, tak se ten kdo se mně dotýká na něj otočil. Takže tu jsou dva lidi? A snaží se dělat jako, že to je jen jeden? Fakt jsi sem poslala kamarádku a teď se na to díváš? Ale proč by jste to tajily? Proč nikdo nic neříká? Nebo se mi to jen zdá a jsi tu se mnou sama? Ruka obepíná penis a cítím pohyb nahoru a dolů. Pomalu, nesměle. Takhle to ty neděláš. Takže tu fakt se mnou někdo je a teď si mně zkouší pohonit? Hračka. Přemýšlím nad tím co jsi mi řekla. Takže jsi tohle měla připravené. Dohodla ses s někým? A nebo jsi dlouho vymýšlela jak to udělat abych si myslel, že jsi něko jiný? Kdyby tu někdo byl, tak by jsi s ním přece mluvila. Zaslechl jsem tlumený smích. Teď nevím odkud. Zasmál se ten člověk přede mnou a nebo ten co je u dveří? A nebo to bylo venku na dvoře? Uvědomil sem si, že se ruka v pohybu zastavila, protože teď zase začala. Už jistěji. Hračka. Sama jsi řikala, že bereš penis jako hračku. Ale přece ne člověka. A přece by ses o mně nepodělila, když mně můžeš mít pro sebe. Víš jak mně donutit k věcem co máš ráda, tak proč to prostě dnes neuděláš? Někdo tu je a zkouší si mně. To je strašný pocit. Někdo si tu se mnou fakt hraje. Všecko si na mně může prohlédnout. I osahat. A vyzkoušet. A já ani nevím kdo to je. Nevím jak vypadá. Nevím jak voní. Podle vůně bych hned poznal, jestli jsi to ty nebo ne. Osoba mi sundala kolíček z nosu. Můžu zase dýchat. Došlo mi, že se asi vylekala jak jsem teď dýchal. Jak jsem se rozrušil, tak jsem začal dýchat mnohem rychleji a vzduch přes šátek přestával stačit. Rozdýchávám se. Myslím, že ten člověk přede mnou se zase otočil dozadu. A teď zase na mně. Takže se na někoho díval za sebou. A nebo se mi to jen zdá? Zkoumám vůni. Nepoznám to. Cítím tebe. Ale jsem si tím jistý? Co když jsi někomu půjčila tu tvojí voňavku co moc dobře poznám? Zas nějaké zasmání. To ta osoba přede mnou. Takže se směje. To znamená, že je poprvé v téhle situaci. Takže je to někdo cizí. A nebo jsi to ty. Sahá mi na obličej. Hladí mně po vlasech. V druhé ruce má moje přirození. Fakt si tu se mnou někdo hraje? Nebo si ty se mnou zahráváš? Už se ale uklidňuju. Myslím, že se s tím pocitem už srovnávám. Přemýšlím jaké by to mělo důsledky. Přemýšlím taky o tom co se může stát teď, pokud to je pravda. Prostě to tak je a teď už s tím já nic nenadělám. Až potom.
Publikováno: 08.06.2014 v 02:28
Přečteno: 386×

Archív

03/2112/1506/14