Maminka

Když brouček v postýlce zakňourá, přijdu k němu a pohladím ho, uklidní se a zase klidně spinká dál. Se mnou v posteli spí úplně nejlépe. Ví, že je v bezpečí, protože je s maminou.

Maminka je přístav bezpečí, maminka ochrání před vším zlým, maminka je všemocná.

Cítím se opravdu silná. Jsem maminka a být maminkou je jako mít superschopnost.

Můj miláček mi věří a já ho nezklamu.

Mé dětství bohužel nebylo idylické a ta má část, kde žije malá Perditka, ta je zraněná. Je vystrašená, potřebuje obejmout, bojí se. Občas dostane zdání lásky, ale ví, že to není doopravdy.

Velká Perdita se nebojí, vzala baseballovou pálku a tomu zlu, které jí ubližovalo, zlomila čelist. Jenže ta malá holčička je součást, která žila v minulosti a já nedokážu jít zpět do dětství a ochránit sebe sama před tím hnusným, co se mi dělo. Před absencí opravdové lásky a před tím šíleným stálým strachem. Léta a léta hrozného strachu.

Snažila jsem se mámu přesvědčit, aby dlouho seděla na gauči a svítila na ní žárovka. Byl jsem přesvědčená, že když na ní bude svítit to uklidňující světlo, že bude hodná, protože v ní roztaje to zlo.

Absurdní, že?

Sestra se bála, že jí rozčílila tím, že její nalíčení jí dělá zlý výraz.

Pamatuju si, jak jsme šly v lese a ona mi říkala, ať se přestanu „tvářit“, že jí chci rozčílit, že to dělám naschvál, že se naschvál tvářím nešťastně. Tak jsem se snažila tvářit dobře, nerozčílit jí. Uvnitř jsem umírala hrůzou, místo nohou jsem měla rosol, šly na mě mdloby a já se tvářila, jako že nic, abych jí nedávala záminku.

Stejně jsem věděla, jak to skončí, ještě tak půl hodiny mi vyčítala, že jí chci naštvat a pak na mě řvala a řvala a řvala, cloumala mnou, občas mě i uhodila. Buď proto, že se naschvál tvářím nešťastně, nebo proto, že se tvářím moc šťastně, to proto, že mi dělá dobře jí rozčilovat. Nebyl výraz, za který by nepřišel trest.

Byly jsme v hotelovém pokoji a já jí říkala: „Maminko, já tě miluju, maminko, já tě miluju.“

Šly jsme od zubaře a ona mi vždycky koupila Čtyřlístek.

Byly jsme malinké a ona nutila sestru, aby dělala dospělácké věci, aby nastoupila do autobusu a vyzvěděla, kam jede. Když nebyla odpověď dost uspokojivá, řvala na ní. Nutila jí dělat věci, které se dítě stydí dělat a normálně by je neudělalo. Jenže měla moc velký strach neposlechnout.

Až do střední školy jsem nesměla jezdit sama autobusem. A když jsem nevěděla, kam jezdí jaká linka, smála se mi a ponižovala mě, jak jsem hloupá, že nevím, kam jezdí jaký autobus. Nebylo to jen s autobusy, ráda nás ponižovala a říkala nám, že jsme hloupé a ošklivé.

Hrály jsme Zlatý poklad, nechodila jsem ještě ani do školy, byly mi tak čtyři. Já vyhrávala a ona se rozbrečela, že jí nemám ráda a že jsem zlá, že jí chci ublížit a že jí to dělám naschvál. Vůbec jsem to nechápala.

Bylo mi třináct, byl za mnou můj přítel. Moc jsem se smála, to jí rozčílilo, tak mě donutila vzít si prášek proti alergii, který na mě měl tak silné sedativní účinky, že jsem do půl hodiny usnula. Věděla to, proto jsem si ho brala jen na noc. Věděla to, a přesto mi to přikázala, abych usnula, abych se už nesmála a aby můj přítel musel odejít.

Byla jsem miminko a hrozně se mi líbila gumová kachnička v trafice. Hrozně jsem brečela, že jí chci. Strašně jsem se bála, že jí nedostanu, bylo mi hrozně úzko, opravdu jsem jí hrozně moc chtěla a ten strach, že jí nebudu mít, byl spalující. Ale maminka šla a koupila mi jí.

Vyhodila sestru na čtrnáct dní z domu, neměla kde bydlet, tak musela přijít, ponižovat se před ní a odprošovat jí. Kvůli alkoholu? Ne. Kvůli večírku? Ale kdeže.

Jen se odvážila jí říct, že by měla koupit žábě větší akvárko a nechovat jí v lahvi od okurek. Proto na ní tehdy tak křičela, vyhodila jí na ulici a já tehdy žila v extrémním strachu, pořád na mě řvala, že si neuvědomuju, co odporného jí má sestra udělala. Jenže sestra neudělala vůbec nic. Nevěděla jsem, kde je a zda bude v pořádku. Měla jsem strach, že se jí něco stane, strach, že mi máma ublíží, byla nevypočitatelná a nebezpečná.

Nutila sestru, aby nosila hnusné oblečení a brýle přes půlku obličeje. Řvala na ní a vyčítala jí, že chce chodit módně a že to teda rozhodně nebude. Bála se jí. Žárlila na ní. Podtrhávala jí stoličku pod sebevědomím a jako zlá královna se snažila být krásnější, než Sněhurka. Úmyslně z ní dělala ošklivé káčátko, proto se jí ve škole smáli a ona nemohla normálně žít.

Žárlila, žárlila na nás. Bála se, že jí nebudeme dost oddané. Celé naše dětství byla kontrola a ovládání, absolutní moc nad námi. Abychom byly slabé a samy, závislé na ní. Aby ona byla lepší, než my. Aby měla pocit, že je někdo a něco znamená.

Nesměla jsem mít kamarádky, chodit sama do školy, jezdit na školu v přírodě, byla jsem izolovaná a všechno tohle divné nakonec vedlo k šikaně ve škole, byla jsem bezpečně odříznutá od nežádoucích vlivů.

Cítila se ošklivá a podřadná, neúspěšná a k ničemu, zvyšovala sebe tím, že snižovala nás. Chtěla, aby pro někoho byla důležitá. Jenže nenávistí a zlem nejde získat láska.

Moc nade mnou měla až do teď. Ne tak silnou, ale stejně jsem se pořád snažila dělat vše pro to, aby se cítila milována, aby byla šťastná. Věděla jsem, jak je vlastně zraněný člověk a bylo mi jí líto. A bohužel jsem leccos dělala proto, že jsem se nedokázala ubránit její manipulaci. I když jsem to věděla, co dělá, měla jsem strach jí neposlechnout.

Vždy nám vyčítala, že jí chceme ublížit, že ji nemáme rádi. A čím víc jsme jí lásku dokazovaly, tím víc nám ubližovala.

Psychopatie je zlo, čiré zlo. A neexistuje jiná možnost, než odejít a zamknout dveře komunikace s psychopatem.

Jenže to je strašně těžké, téměř nemožné, protože ačkoliv naše matka napáchala tolik škod na našich duších, pořád je to maminka, ta, která mi koupila Čtyřlístek. Měla záblesky, kdy se chovala jako… člověk. Když byla dost dlouho ozářená tou žárovkou dobra.

Jenže psychopat ubližuje, dokud s ním jste v kontaktu. Nelze s ním žít a nenechat si ublížit, opravdu to nelze, to normální člověk nedokáže. Dřív nebo později vám ublíží. Když na něj budete hodní, začne vámi manipulovat, když se nenecháte manipulovat, vyčte vám, že mu ubližujete. Nejde to, prostě to bohužel nejde. Já to zkoušela skoro třicet let.

Dokázala jsem to teprve teď, vymanit se, utéct, ačkoliv to prakticky nelze, protože jsem člověk a prostě mám ráda svou mámu, i když je odporně zlá. Dokázala jsem nemožné, protože jsem maminka a maminky jsou všemocné. Maminky jdou a ochrání své malé.

Malé Perditce nemohu pomoci, nejde to. Navždy tam někde bude, strašně vystrašená, toužící po lásce a ochraně.

Dokázala nám léta ubližovat, strašným způsobem. Nevratně ovlivnit naše životy, sypala nám soustavně jed do kávy. Ano, je psychopat, ano, nemůže za to. Ale pořád je lidská bytost a dokáže ovlivnit své jednání. Není omluvy pro rodiče, který týrá své děti. Maminka miluje, maminka ochraňuje, maminka nikdy neublíží, maminka je přístav bezpečí, maminka je láska.

Dokázala jsem to teprve teď, protože jsem maminka, protože jsem získala superschopnost, dokážu ochránit své mláďátko a musím ho chránit.

Nechtěla jsem, aby byl pod jejím vlivem. Aby mu nosila autíčka, ačkoliv bych jí řekla, že to nechci. A pak by na něj řvala, že je rozmazlený, protože má tolik autíček. Aby před ním mluvila o něm ve třetí osobě. Aby mu dala takovou facku, že se mu zamotá hlava. Nechtěla jsem, aby ho přiměla jí milovat a pak se k němu chovala hnusně. Nechtěla jsem, aby mu ublížila, i kdyby jen strašně maličko.

Psychopatie je čiré zlo, ale maminka je čiré dobro. A dobro nad zlem vždy zvítězí.

Jsem maminka a dokážu cokoliv na světě, jako třeba dát nekonečnou bezpodmínečnou lásku, pocit absolutního bezpečí, pocit, že není nic, co může ublížit, protože by to maminka nedovolila. Tohle je být maminkou a takovou maminkou já hodlám být.

Maminkou, která vycítí, že je čas nechat mládě odletět z hnízda a nedusit ho, ale vždy tu být, když to bude potřebovat.

Publikováno: 03.11.2017
Přečteno: 251×

Buzničky

Existuje pár témat, o kterých nerada mluvím s kýmkoliv. Je to náboženství a politika. Nevidím v takovém hovoru smysl. Mám svůj názor, svou víru, respektive nevíru, která je hluboká a neotřesitelná a nemám potřebu nechávat si své názory či náboženské cítění měnit. Bohužel lidé opačných názorů či víry vás rádi obrací na víru pravou, či vám vysvětlí, že jste debil, protože volíte ty a ty.

Pak existují věci, které se nehodí ke zdvořilostní konverzaci. Jsou to takové, na které mám nedotknutelný názor, s ostrými hranami, které rády pořezají každého, kdo se jich dotkne.

Například hovory o feministkách, o homosexuálech, potratech a libovolných menšinách či většinách lišících se národností nebo barvou kůže od bílého Čecha.

Bohužel momentálně jsou volby tématem číslo jedna a tak se mi stalo, že jsem byla vystavena filosofickému monologu na téma volby.

„Já bych ty Piráty volil, ale hrozně se mi nelíbí, že zařadili do programu, a bohužel to lidi chytlo… to manželství pro homosexuály.“

Zatnout zuby, počítat v duchu do deseti, nadechnout se, vydechnout. Mám doktora Konvičku moc ráda. Je to sečtělý a vzdělaný člověk, velmi inteligentní. Má pár zvláštních názorů, ale tohle je příliš citlivé místečko.

Ano, já vím, tehdy za druhé světové války, když byl malý, se homosexualita považovala za nemoc. Jenže mám takovou obavu, že na rozeznání toho, zda je vhodné někoho lynčovat, nepotřebuji být ovlivňována tím, co si myslí společnost.

Dnes bych to přirovnala třeba k pedofilii. Že je někdo pedofil přeci neznamená, že si zaslouží něčí pohrdání. To, že si většina lidí myslí, že pedofil=znásilňování dětí, to vypovídá jen o nekonečné omezenosti těch lidí. Já mám schopnost myslet a nepotřebuji si utvářet myšlenky na základě toho, jak mi to někdo nařídí.

Já mám sadistické sklony. No a znamená to, že mučím a vraždím? Jasně, že ne! Fakt mě nebaví mlátit někoho, koho to nevzrušuje. Pedofilové halt nemohou své tužby naplnit a nenaplňují je, neboť jsou to myslící rozumné bytosti, které mají moc nad svým jednáním.

A zrovna on, který celý život zasvětil vědě, který má ženu, se kterou prováděl výzkum, což za jeho mládí také bylo pomalu na upálení, ženská VĚDKYNĚ, k plotně s ní, s feministkou blbou, on by snad mohl mít pochopení pro lidi, kteří jsou JINÍ.

Říkal, že nechápe, proč by takto NEMOCNÍ lidé měli mít svůj zákon, že to by měl být spíš nějaký zákon pro cukrovkáře…

Vysvětlete mi, proč existuje TOLIK heteráků, kteří mají potřebu žvanit do něčeho, co NIJAK neovlivní jejich životy. Ani maličko, ani náznakem se jich to netkne.

Jak je, do prdele, možné, že mezi námi existuje skupina lidí, která nemá stejná práva jako ostatní? Jsi buzna? Tak si trhni nohou, nemáš právo na lásku zpečetěnou manželstvím, nemáš nárok na to mít rodinu, najít naplnění života s dětmi, nemáš nárok navštívit partnera v nemocnici, i kdyby umíral. Nemáš nárok být zapsán v rodném listě partnerových dětí. Nemáš nárok dědit po svém partnerovi.

Na věci, které my, heterouši, máme.

Jim nestačí, že lesby a gayové narážejí na hnusáky, kteří jim nadávají, smějí se jim a pomlouvají je. Nestačí jim, že mají dost ztížený život. Pojďme, odepřeme jim základní lidská práva, ať si to vyžerou víc, kuřbuřti!

A ve své nenávisti neublíží jenom jim, ublíží i dětem, které budou hnít v dětském domově, protože milující lidé, kteří by je chtěli přijmout za svoje, na to nemají nárok.

Ne, opravdu homosexualita není nemoc a nedá se chytit. Ani to není módní trend, ani se tím nebaví nesmělí muži, kteří se stydí oslovit ženu. A opravdu, opravdu to nijak neškodí dětem vychovávaným stejnopohlavními páry.

Není to PROTI PŘÍRODĚ, i zvířata jsou homosexuální.

Nějaká pinda na internetu vychrlila moudro, že rodičovství není právo ale VÝSADA. Jo, jasný, to je výsada. A co všechny ty mlácený a znásilňovaný děti vlastníma rodičema? To je ta výsada pro privilegované vrstvy z VIP klubu? Na rodičovství stačí prasklá šprcguma.

Naopak páry, které si musejí oběhat všechny úřady, pohovory, testy, návštěvy, žádosti, papírování, čekání, ti, kteří tohle všechno podstoupí, u těch je mnohem větší pravděpodobnost, že se budou k dítěti chovat hezky, protože ho opravdu chtěli!

Ano, samozřejmě, jsou případy, kdy pěstouni/adoptivní rodiče dítě týrali. Ale to není sexuální orientací. Buzny mají stejné zastoupení zlých a hodných lidí, jako heteráci, krinda pinda.

Takže bych ráda vzkázala všem, kdo mají potřebu hasit, co je nepálí, aby si nejprve dali chvilku a zamysleli se nad tím.

Publikováno: 25.10.2017
Přečteno: 325×

Narozeninová

Hrozně mě zaujal svým stylem psaní. Mladý inteligentní muž. Ještě nezkažený věkem, bez zborcených ideálů a nezapšklý.

Takové roztomilé štěňátko, milé, hodňoučké, poslušné, oddané. Jenže štěňátko s vlastním rozumem, ne jen bezduchá hračka, absolutně dokonalý chlapec na hraní.

Jak hezky poslušně klečel a nechal se krmit hroznovým vínem. Neskutečně příjemné. Krev se mi vařila. Jestli je někdo dokonalým subíčkem, pak on. Nedá se popsat slovy, jak fantasticky mi s ním bylo.

Nebyla jsem schopná dát mu to, co potřeboval a přesto to se mnou vydržel a byl ochotný stát se mi blízkou duší, přítelem.

Štěňátko, nikdy ti to neříkám, ale jsi jeden z nejcennějších lidí v mém životě. A to i přes to, že nejsem schopná udržet v paměti, zda piješ kávu, či ne.

Zůstaň, prosím, tak úžasný, jako jsi.

Všechno nejlepší k narozeninám, už jsi velké štěně.

Publikováno: 12.04.2017
Přečteno: 401×

Matky aneb rodinné dědictví

V porodnici jsem řvala: „Miminko! Moje miminko! Dejte mi moje miminko!“ A řvala jsem to jako smyslů zbavená, dokud mi ho celé zkrvavené ještě s pupečníkem nedali.

Manžel seděl vedle mě a brečel.

Takhle se ze mě stala máma. Miluju svoje dítě nade vše. Ráda k němu v noci vstávám, protože si ho budu moct zase pomazlit. Je to nádherné, být máma malého miminka. Ono potřebuje lásku, spousty lásky, mléko, lásku, suché plenky, lásku, objímání, lásku, lásku, čistý suchý zadeček, lásku, péči, lásku.

Ten malý tvoreček má rád svou maminku, protože je zdrojem potravy a bezpečí. Až bude malý kluk, bude rád chodit k mamince pro pomazlení a říkat jí: „Maminko, já tě miluju.“

Doufám, že jednou, až bude velký muž, bude rád za to, že měl hezké dětství a bude mít stále rád svou maminku. Že nebude pokračovat v rodinné tradici. Nenávidím svoji matku, nenávidím ji každým pórem své kůže, nenávidím jí tak moc, že si musím brát v práci volno, abych se mohla plně věnovat jejímu nenávidění. Stejně tak ona nenávidí svou matku.

Chci být dobrá maminka, taková, jakou bude můj syn milovat v jakémkoliv věku.

Včera v noci hrozně plakal, bolelo ho bříško. Bylo to opravdu těžké, byla jsem vyčerpaná a uvnitř jsem už vřela zoufalstvím. Protože ho bolelo bříško, nechtěl pít. Protože nepil, měl hlad. Protože měl hlad, brečel. Proto pil, jenže ho při tom bolelo bříško, tak zas nepil. Ale objala jsem ho, aby nemohl kopat nožičkama a ručičkama, pohoupala ho, a když se uklidnil, pokusila jsem se ho zas nakrmit, aby neměl hlad.

Volala jsem druhý den tátovi a ten mi řekl: „No, když jsi brečela jako miminko ty, tak tě máma prostě seřezala, takže jsi brečela ještě víc.“

Když jsem si pak před svou máti sypala popel na hlavu: „Já kráva jsem měla květák, a proto měl prdíky. Byla jsem líná to studovat.“ Odvětila mi: „To je blbost, mimina prostě bolí bříška, to je normální.“

Ano, to je normální, když je ti úplně u zadku, jestli to dítě bude trpět, nebo ne a nejsi ochotná pro něj nic obětovat.

Stejně jako když si pořídila kraba. Měla ho týden ve SKLENICI OD OKUREK a po týdnu umřel v totální špíně a hnusu, protože se o něj nestarala. „No co, umřel, takhle dlouho krabi prostě žijí.“

Doufám, že je rozdíl jen v tom přístupu, že zaseješ, co sklidíš. Já nenávidím svou matku proto, jak mi ubližovala.

Doufám, že vždy budu mít dost síly, abych dokázala uklidnit plačící dítě. Chci být ta nelepší máma na světě a mít šťastné dítě.

Držte mi palce. Je to běh na dlouhou trať. Snad můj syn za dvacet let napíše na svůj blog: „Miluju svojí mámu.“

Publikováno: 28.03.2017
Přečteno: 527×

Bazarovej dědek

Když jsem chodila s Jakubem, napsala jsem mu písničku. Respektive jen text písničky.

Bylo to o tom, že jsem si našla nejnovější model kluka, v luxusním provedení, štíhlého, krásného, s hlavou plnou hustých vlasů… a mého.

Jenže jednou přijde čas, kdy bude plesnivá ojetina, kterou by si nikdo nekoupil ani v bazaru, to ho budu mít ráda proto, že bude hnusný, tlustý, plešatý… a můj.

On k tomu připsal sloku o mně ve stejném duchu, přidal přepranou melodii a hitovka jednoho léta byla na světě.

Jenže životnost našeho uměleckého zamilovaného dua byla ještě kratší, než je životnost průměrného podprůměrného hitu.

Prý není dobrý předpoklad pro lásku, když on je moc ucho, jeho rodiče jsou proti jeho vztahu, ona si až moc uvědomuje, že tohle není chlap pro život, a že i když by si to chtěla užívat, nesnesitelně cítí potřebu najít si chlapa, který jí bude oporou teď i za dvacet let, navíc ho má jako náplast na duši a do toho všeho od sebe bydlí milion kiláků.

Inu a tak se stalo, že jsem si vybrala nového samečka zcela pragmaticky, tak, jako jsem vždy dělala vše. Poctivý, hodný, věrný, který měl pro mě vždy slabost. Znala jsem ho už léta, žádný krok do neznáma.

Od začátku jsem si byla absolutně jistá, že to je on. Že to je ten chlap, kterého si vezmu a se kterým budu mít děti. A tím jsem si byla jistá ještě před tím, než jsme si oficiálně řekli, že spolu chodíme.

On mě tehdy požádat o ruku, asi bych se nebránila, přes to, že podobné experimenty považuji za absolutní zhovadilost. Jenže my nebyli pár, co se znal měsíc, my se znali ještě v době, kdy jemu nerostly vousy, a já měla padesát kilo, prostě žádné překvápko.

Někdy někdo mi řekl, že to ode mě byl prostě chladný kalkul. No jo, byl. Uznala jsem ho za vhodného, tak jsem si s ním dala rande, pak další… a ejhle, ona přišla zamilovanost. Na to nepotřebuji fantastickou příhodu, jak mi neznámý muž na ulici půjčil deštník, druhý den jsme se nechali oddat v Las Vegas a náhodou nám to vyšlo.

Možná to nezní jako romantika století, ale našla jsem si nejlepšího chlapa ve vesmíru, a že ten je hodně velký. Milující, oddaný, nesobecký, hodný, věrný. On je můj, je můj celou svou duší, patří mi. To je ten nejúžasnější dar, který můžete někomu dát, sebe.

On je můj a já jsem jeho, jsme svoji. Dokonce i to jeho příjmení jsem si vzala, když už si mě tedy vzal. Teď nosím pod srdcem (a hlavně na močovém měchýři) jeho dítě, moje dítě, naše dítě.

Nepotřebovali jsme na to žádnou písničku a zamilovanost bez rozmyslu. Ani velká přeslazená gesta.

Říká se, že pokud něčemu věříš, že to tak bude, potom to tak i dopadne.

Ale my tomu nevěřili, my to věděli, že jsme pro sebe ta osudová láska. Jak se zdá, tak se nám to vyplnilo.

Jen o jedno tě prosím, drahý, i když tě budu mít ráda jako bazarového dědka, udržuj si štíhlé tílko a pěkné svaly, ať se mám na stará kolena na co dívat…

Publikováno: 25.01.2017
Přečteno: 395×

Archív

20172016201520142013

O mně

Jsem vcelku normálně nenormální osoba.
Z části technička, z části umělkyně (alespoň rádoby), z části úchyl s jemným jádrem křehké vanilky.
Miluju zvířata a nenávídím lidi, protože jsou zvířata. Ne, kecám, mám ráda lidi, zvlášť, když jsou zvířata.