Sbírka ptáků

Klasickým problémem všelijakých možných sociálních sítí a seznamovacích portálů je to, že ženám chodí nevyžádané fotky přirození tamních pánů. Je jedno, zda dáma uvádí, že nikoho nehledá, že nemá fotku ani vyplněné žádné informace o sobě.

Nejprve jsem si myslela, že to jsou prostě exhibicionisté, kteří chtějí, aby se někdo podíval na to jejich nádobíčko, nehrozí jim, že jim někdo dá pěstí, že jim nastydnou kulky a mají větší počet diváků, než venku.

Nebo že to jsou prostě muži, kteří absolutně netuší nic o ženách a neví, že ženu opravdu ale opravdu nevzruší pohled na anonymního ptáka.

Jenže… pak mi to došlo! To jsou totiž geniální muži se stochastickými schopnostmi. Oni si svou nadpřirozenou silou vytipují tu vhodnou, která čeká jen a pouze na ně. Ví, že až si otevře fotku jeho nádobíčka, oněmí a pak se rozpláče dojetím.

„Ano… to je on, ten, na kterého jsem čekala, můj penis na bílém koni, ten, který mě osvobodí z temné věže.“

Hned spolu zajdou na kávu, za pár týdnů se vezmou a jednou svým dětem vyprávějí: „Víte, jak jsme se s tatínkem seznámili? On mi jednou poslal fotku svého mužství a byla to láska na první pohled. Hned jsem věděla, že tohle je ten jediný, kterého mohu milovat, bylo mi jedno, jak vypadá zbytek, nebo jakou má duši, láska nezná překážek a neptá se. Ano, děti, taková je pravá láska, přijímá a neptá se na nedostatky.“

A až jejich děti vyrostou, bude chtít maminka po dceři vidět její sbírku ptáků, aby jí z nápadníků pomohla vybrat manžela.

Publikováno: 14.11.2019
Přečteno: 40×

Jak jsem hledala kamarádku

Je zajímavé, že je veliké povědomí o potřebě pomáhat starým lidem, jsou často osamělí, protože jejich děti prostě a jednoduše pracují, bydlí třeba daleko a i kdyby za nimi jezdily denně, tak to pocit samoty nezlepší.

Zkuste být pár měsíců odřízlí od života, jaký jste normálně žili. Každý den si pokecáte s kolegyní, možná je to kráva, ale saturuje vám to potřebu sociálního kontaktu.
Jenže takový důchodce je věčně sám. (Proto se hodlám přestěhovat do domova důchodců, až to bude na programu. Nejlépe s pánským striptýzem jednou týdně, simulátorem jako ve Star Treku v každém pokoji a volným barem s černým svalnatým barmanem nahoře bez.)
Lidé na rodičovské dovolené, u nás tedy hlavně matky, se nacházejí ve stejné situaci. Den co den si pokecám s nemluvnětem, s pokladní u pásu a manžela vidím jenom večer. To nestačí, absolutně ne.A přesto se nesetkávám s podobným pochopením situace, jako je tomu u důchodců, čímž tedy nechci naznačit, že to mají důchodci lepší.
Když jsem se setkala s kolegy, dostala jsem otázku: „Tak co, jaký to je, flákat se na mateřský?“
Na setkání spolužáků z vysoké: „Cože? Ty čekáš druhý? Se ti nechce makat, co?“
Prostě jsem lemra líná, co si válí šunky doma. Když se náhodou někdo dozví, že z domova pracuju, nebo nedej bože, že jsem si dodělávala školu s dítětem, nedočkám se ocenění, že teda nejsem líná, to jsem ta svině, jejíž dítě je chudák, protože se mu ta čůza nevěnuje. Přiznejme si, matky doma jsou odpad, spodina společnosti. To ovšem není to, co mi vadí, vadí mi ta samota.
Člověk je společenský tvor a potřebuje ostatní členy svého druhu, aby s nimi interagoval. V létě jsem byla v pohodě, to jsem si pokecala s matkami na hřišti. Všechno to byly řeči o ničem, protože mluvit o čemkoliv jiném, například o něčem, to by mohlo někoho urazit, musíme se pohybovat ve vodách společensky přijatelných témat, jako je počasí, zelenina a hračky na písek.
Jenže i tyhle neupřímné plky s lidmi, na kterých mi vůbec nezáleží, stačily k tomu, abych se cítila fajn.V zimě to na mě zase padá, osamocenost, splín, už to zašlo tak daleko, že jsem si prožila epizodky, které by se už daly diagnostikovat jako deprese. Bože můj, já a deprese? To nejde dohromady, jsem nenapravitelný optimista, táta mi říkal, že ptát se na můj názor nemá smysl, protože podle mého je všechno strašně báječné a úžasné.
Takže takhle tedy ne, tohle by nešlo. Scházím se po večerech s přáteli, abych neměla pocit, že se topím.
Což je problém, mám přátele rozeseté po vlasti i v zahraničí, to bez dítěte nebyl problém, ale teď ano. A všichni mí přátelé pracují, mají tedy čas obvykle jen večer. No a večery chci trávit především s manželem, proto jsem si ho brala, že, abych s ním byla.
Tak jsem se rozhodla, že si podám inzerát a najdu si kamarádku, tedy člověka ideálně ženského pohlaví.
Jen co jsem si založila profil na seznamce, aniž bych tam měla vložený inzerát, popis co hledám, nebo fotografii, napsalo mi milion chlapů, jestli nemám zájem o sex, otroka a podobné. Jen jeden měl tu slušnost, že se zeptal, co hledám. Je to dobrá zpráva, k tomu, aby žena našla sex stačí, když má vaginu, zájemců bude mít dost.
Po podání inzerátu, kde jsem specifikovala, že jsem vdaná, mám dítě a další čekám, jsem dostala několik nabídek od pánů, kteří chtějí těhotnou milenku. Na odmítnutí mi jeden řekl, že jsem káča, protože kamarádství bez sexu nejde a že se bez toho na mateřské zblázním. Je to divné, ale opravdu mám přátele, se kterými jsem nikdy nesouložila a přesto jsme přáteli.
Já jsem se ale nevzdala, pročetla jsem si tipy jak sepsat inzerát, který zaujme toho, koho hledáte. Inu, sesmolila jsem to nejlepší, co ve mně dříme, dodala si odvahy a přidala i fotografii. Výsledek se dostavil okamžitě, začalo mi psát ještě více nadržených pánů, s dovětkem, že jsem hezká. Ne, že bych nerada slyšela, že jsem hezká, koho by to nepotěšilo, že? Ale... já jen chtěla s někým zajít na kafíčko, s někým, kdo je na mateřské, v důchodu, pracuje na směny, s někým, kdo má čas přes den. Nechtěla jsem ani techtle a už vůbec ne žádné mechtle.
Každopádně pro všechny ženy, které hledají pouze zásun a je jim jedno s kým, mám dobrou zprávu, nabídek na jednorázovku dostanete milion, dokonce se mi ozvalo pár mužů na nahý úklid, nějaké submisivní trans služtičky, opravdu jsem si mohla vybírat. Kupodivu i hezcí muži, pokud tedy ty fotografie byly jejich. A kdo by neodpustil dvacetiletému svalovci, že neovládá pravopis? Ve chvíli, kdy si namaže svůj krásný hrudníček olejem, zapomenete na to, že má možná nějakou osobnost... :-)
Takže kamarádku jsem zatím nenašla, ale to nevadí, já mám Herberta a s tím si můžu nad sacher dortem popovídat o dárcovství těla pro nekrofily a o nonšalantní masturbaci na pracovním pohovoru. Přiznejme si, že holku, se kterou bych si mohla popovídat o takto závažných tématech, asi nikdy nenajdu.
Publikováno: 14.11.2019
Přečteno: 43×

Maminka

Když brouček v postýlce zakňourá, přijdu k němu a pohladím ho, uklidní se a zase klidně spinká dál. Se mnou v posteli spí úplně nejlépe. Ví, že je v bezpečí, protože je s maminou.

Maminka je přístav bezpečí, maminka ochrání před vším zlým, maminka je všemocná.

Cítím se opravdu silná. Jsem maminka a být maminkou je jako mít superschopnost.

Můj miláček mi věří a já ho nezklamu.

Mé dětství bohužel nebylo idylické a ta má část, kde žije malá Perditka, ta je zraněná. Je vystrašená, potřebuje obejmout, bojí se. Občas dostane zdání lásky, ale ví, že to není doopravdy.

Velká Perdita se nebojí, vzala baseballovou pálku a tomu zlu, které jí ubližovalo, zlomila čelist. Jenže ta malá holčička je součást, která žila v minulosti a já nedokážu jít zpět do dětství a ochránit sebe sama před tím hnusným, co se mi dělo. Před absencí opravdové lásky a před tím šíleným stálým strachem. Léta a léta hrozného strachu.

Snažila jsem se mámu přesvědčit, aby dlouho seděla na gauči a svítila na ní žárovka. Byl jsem přesvědčená, že když na ní bude svítit to uklidňující světlo, že bude hodná, protože v ní roztaje to zlo.

Absurdní, že?

Sestra se bála, že jí rozčílila tím, že její nalíčení jí dělá zlý výraz.

Pamatuju si, jak jsme šly v lese a ona mi říkala, ať se přestanu „tvářit“, že jí chci rozčílit, že to dělám naschvál, že se naschvál tvářím nešťastně. Tak jsem se snažila tvářit dobře, nerozčílit jí. Uvnitř jsem umírala hrůzou, místo nohou jsem měla rosol, šly na mě mdloby a já se tvářila, jako že nic, abych jí nedávala záminku.

Stejně jsem věděla, jak to skončí, ještě tak půl hodiny mi vyčítala, že jí chci naštvat a pak na mě řvala a řvala a řvala, cloumala mnou, občas mě i uhodila. Buď proto, že se naschvál tvářím nešťastně, nebo proto, že se tvářím moc šťastně, to proto, že mi dělá dobře jí rozčilovat. Nebyl výraz, za který by nepřišel trest.

Byly jsme v hotelovém pokoji a já jí říkala: „Maminko, já tě miluju, maminko, já tě miluju.“

Šly jsme od zubaře a ona mi vždycky koupila Čtyřlístek.

Byly jsme malinké a ona nutila sestru, aby dělala dospělácké věci, aby nastoupila do autobusu a vyzvěděla, kam jede. Když nebyla odpověď dost uspokojivá, řvala na ní. Nutila jí dělat věci, které se dítě stydí dělat a normálně by je neudělalo. Jenže měla moc velký strach neposlechnout.

Až do střední školy jsem nesměla jezdit sama autobusem. A když jsem nevěděla, kam jezdí jaká linka, smála se mi a ponižovala mě, jak jsem hloupá, že nevím, kam jezdí jaký autobus. Nebylo to jen s autobusy, ráda nás ponižovala a říkala nám, že jsme hloupé a ošklivé.

Hrály jsme Zlatý poklad, nechodila jsem ještě ani do školy, byly mi tak čtyři. Já vyhrávala a ona se rozbrečela, že jí nemám ráda a že jsem zlá, že jí chci ublížit a že jí to dělám naschvál. Vůbec jsem to nechápala.

Bylo mi třináct, byl za mnou můj přítel. Moc jsem se smála, to jí rozčílilo, tak mě donutila vzít si prášek proti alergii, který na mě měl tak silné sedativní účinky, že jsem do půl hodiny usnula. Věděla to, proto jsem si ho brala jen na noc. Věděla to, a přesto mi to přikázala, abych usnula, abych se už nesmála a aby můj přítel musel odejít.

Byla jsem miminko a hrozně se mi líbila gumová kachnička v trafice. Hrozně jsem brečela, že jí chci. Strašně jsem se bála, že jí nedostanu, bylo mi hrozně úzko, opravdu jsem jí hrozně moc chtěla a ten strach, že jí nebudu mít, byl spalující. Ale maminka šla a koupila mi jí.

Vyhodila sestru na čtrnáct dní z domu, neměla kde bydlet, tak musela přijít, ponižovat se před ní a odprošovat jí. Kvůli alkoholu? Ne. Kvůli večírku? Ale kdeže.

Jen se odvážila jí říct, že by měla koupit žábě větší akvárko a nechovat jí v lahvi od okurek. Proto na ní tehdy tak křičela, vyhodila jí na ulici a já tehdy žila v extrémním strachu, pořád na mě řvala, že si neuvědomuju, co odporného jí má sestra udělala. Jenže sestra neudělala vůbec nic. Nevěděla jsem, kde je a zda bude v pořádku. Měla jsem strach, že se jí něco stane, strach, že mi máma ublíží, byla nevypočitatelná a nebezpečná.

Nutila sestru, aby nosila hnusné oblečení a brýle přes půlku obličeje. Řvala na ní a vyčítala jí, že chce chodit módně a že to teda rozhodně nebude. Bála se jí. Žárlila na ní. Podtrhávala jí stoličku pod sebevědomím a jako zlá královna se snažila být krásnější, než Sněhurka. Úmyslně z ní dělala ošklivé káčátko, proto se jí ve škole smáli a ona nemohla normálně žít.

Žárlila, žárlila na nás. Bála se, že jí nebudeme dost oddané. Celé naše dětství byla kontrola a ovládání, absolutní moc nad námi. Abychom byly slabé a samy, závislé na ní. Aby ona byla lepší, než my. Aby měla pocit, že je někdo a něco znamená.

Nesměla jsem mít kamarádky, chodit sama do školy, jezdit na školu v přírodě, byla jsem izolovaná a všechno tohle divné nakonec vedlo k šikaně ve škole, byla jsem bezpečně odříznutá od nežádoucích vlivů.

Cítila se ošklivá a podřadná, neúspěšná a k ničemu, zvyšovala sebe tím, že snižovala nás. Chtěla, aby pro někoho byla důležitá. Jenže nenávistí a zlem nejde získat láska.

Moc nade mnou měla až do teď. Ne tak silnou, ale stejně jsem se pořád snažila dělat vše pro to, aby se cítila milována, aby byla šťastná. Věděla jsem, jak je vlastně zraněný člověk a bylo mi jí líto. A bohužel jsem leccos dělala proto, že jsem se nedokázala ubránit její manipulaci. I když jsem to věděla, co dělá, měla jsem strach jí neposlechnout.

Vždy nám vyčítala, že jí chceme ublížit, že ji nemáme rádi. A čím víc jsme jí lásku dokazovaly, tím víc nám ubližovala.

Psychopatie je zlo, čiré zlo. A neexistuje jiná možnost, než odejít a zamknout dveře komunikace s psychopatem.

Jenže to je strašně těžké, téměř nemožné, protože ačkoliv naše matka napáchala tolik škod na našich duších, pořád je to maminka, ta, která mi koupila Čtyřlístek. Měla záblesky, kdy se chovala jako… člověk. Když byla dost dlouho ozářená tou žárovkou dobra.

Jenže psychopat ubližuje, dokud s ním jste v kontaktu. Nelze s ním žít a nenechat si ublížit, opravdu to nelze, to normální člověk nedokáže. Dřív nebo později vám ublíží. Když na něj budete hodní, začne vámi manipulovat, když se nenecháte manipulovat, vyčte vám, že mu ubližujete. Nejde to, prostě to bohužel nejde. Já to zkoušela skoro třicet let.

Dokázala jsem to teprve teď, vymanit se, utéct, ačkoliv to prakticky nelze, protože jsem člověk a prostě mám ráda svou mámu, i když je odporně zlá. Dokázala jsem nemožné, protože jsem maminka a maminky jsou všemocné. Maminky jdou a ochrání své malé.

Malé Perditce nemohu pomoci, nejde to. Navždy tam někde bude, strašně vystrašená, toužící po lásce a ochraně.

Dokázala nám léta ubližovat, strašným způsobem. Nevratně ovlivnit naše životy, sypala nám soustavně jed do kávy. Ano, je psychopat, ano, nemůže za to. Ale pořád je lidská bytost a dokáže ovlivnit své jednání. Není omluvy pro rodiče, který týrá své děti. Maminka miluje, maminka ochraňuje, maminka nikdy neublíží, maminka je přístav bezpečí, maminka je láska.

Dokázala jsem to teprve teď, protože jsem maminka, protože jsem získala superschopnost, dokážu ochránit své mláďátko a musím ho chránit.

Nechtěla jsem, aby byl pod jejím vlivem. Aby mu nosila autíčka, ačkoliv bych jí řekla, že to nechci. A pak by na něj řvala, že je rozmazlený, protože má tolik autíček. Aby před ním mluvila o něm ve třetí osobě. Aby mu dala takovou facku, že se mu zamotá hlava. Nechtěla jsem, aby ho přiměla jí milovat a pak se k němu chovala hnusně. Nechtěla jsem, aby mu ublížila, i kdyby jen strašně maličko.

Psychopatie je čiré zlo, ale maminka je čiré dobro. A dobro nad zlem vždy zvítězí.

Jsem maminka a dokážu cokoliv na světě, jako třeba dát nekonečnou bezpodmínečnou lásku, pocit absolutního bezpečí, pocit, že není nic, co může ublížit, protože by to maminka nedovolila. Tohle je být maminkou a takovou maminkou já hodlám být.

Maminkou, která vycítí, že je čas nechat mládě odletět z hnízda a nedusit ho, ale vždy tu být, když to bude potřebovat.

Publikováno: 03.11.2017
Přečteno: 406×

Buzničky

Existuje pár témat, o kterých nerada mluvím s kýmkoliv. Je to náboženství a politika. Nevidím v takovém hovoru smysl. Mám svůj názor, svou víru, respektive nevíru, která je hluboká a neotřesitelná a nemám potřebu nechávat si své názory či náboženské cítění měnit. Bohužel lidé opačných názorů či víry vás rádi obrací na víru pravou, či vám vysvětlí, že jste debil, protože volíte ty a ty.

Pak existují věci, které se nehodí ke zdvořilostní konverzaci. Jsou to takové, na které mám nedotknutelný názor, s ostrými hranami, které rády pořezají každého, kdo se jich dotkne.

Například hovory o feministkách, o homosexuálech, potratech a libovolných menšinách či většinách lišících se národností nebo barvou kůže od bílého Čecha.

Bohužel momentálně jsou volby tématem číslo jedna a tak se mi stalo, že jsem byla vystavena filosofickému monologu na téma volby.

„Já bych ty Piráty volil, ale hrozně se mi nelíbí, že zařadili do programu, a bohužel to lidi chytlo… to manželství pro homosexuály.“

Zatnout zuby, počítat v duchu do deseti, nadechnout se, vydechnout. Mám doktora Konvičku moc ráda. Je to sečtělý a vzdělaný člověk, velmi inteligentní. Má pár zvláštních názorů, ale tohle je příliš citlivé místečko.

Ano, já vím, tehdy za druhé světové války, když byl malý, se homosexualita považovala za nemoc. Jenže mám takovou obavu, že na rozeznání toho, zda je vhodné někoho lynčovat, nepotřebuji být ovlivňována tím, co si myslí společnost.

Dnes bych to přirovnala třeba k pedofilii. Že je někdo pedofil přeci neznamená, že si zaslouží něčí pohrdání. To, že si většina lidí myslí, že pedofil=znásilňování dětí, to vypovídá jen o nekonečné omezenosti těch lidí. Já mám schopnost myslet a nepotřebuji si utvářet myšlenky na základě toho, jak mi to někdo nařídí.

Já mám sadistické sklony. No a znamená to, že mučím a vraždím? Jasně, že ne! Fakt mě nebaví mlátit někoho, koho to nevzrušuje. Pedofilové halt nemohou své tužby naplnit a nenaplňují je, neboť jsou to myslící rozumné bytosti, které mají moc nad svým jednáním.

A zrovna on, který celý život zasvětil vědě, který má ženu, se kterou prováděl výzkum, což za jeho mládí také bylo pomalu na upálení, ženská VĚDKYNĚ, k plotně s ní, s feministkou blbou, on by snad mohl mít pochopení pro lidi, kteří jsou JINÍ.

Říkal, že nechápe, proč by takto NEMOCNÍ lidé měli mít svůj zákon, že to by měl být spíš nějaký zákon pro cukrovkáře…

Vysvětlete mi, proč existuje TOLIK heteráků, kteří mají potřebu žvanit do něčeho, co NIJAK neovlivní jejich životy. Ani maličko, ani náznakem se jich to netkne.

Jak je, do prdele, možné, že mezi námi existuje skupina lidí, která nemá stejná práva jako ostatní? Jsi buzna? Tak si trhni nohou, nemáš právo na lásku zpečetěnou manželstvím, nemáš nárok na to mít rodinu, najít naplnění života s dětmi, nemáš nárok navštívit partnera v nemocnici, i kdyby umíral. Nemáš nárok být zapsán v rodném listě partnerových dětí. Nemáš nárok dědit po svém partnerovi.

Na věci, které my, heterouši, máme.

Jim nestačí, že lesby a gayové narážejí na hnusáky, kteří jim nadávají, smějí se jim a pomlouvají je. Nestačí jim, že mají dost ztížený život. Pojďme, odepřeme jim základní lidská práva, ať si to vyžerou víc, kuřbuřti!

A ve své nenávisti neublíží jenom jim, ublíží i dětem, které budou hnít v dětském domově, protože milující lidé, kteří by je chtěli přijmout za svoje, na to nemají nárok.

Ne, opravdu homosexualita není nemoc a nedá se chytit. Ani to není módní trend, ani se tím nebaví nesmělí muži, kteří se stydí oslovit ženu. A opravdu, opravdu to nijak neškodí dětem vychovávaným stejnopohlavními páry.

Není to PROTI PŘÍRODĚ, i zvířata jsou homosexuální.

Nějaká pinda na internetu vychrlila moudro, že rodičovství není právo ale VÝSADA. Jo, jasný, to je výsada. A co všechny ty mlácený a znásilňovaný děti vlastníma rodičema? To je ta výsada pro privilegované vrstvy z VIP klubu? Na rodičovství stačí prasklá šprcguma.

Naopak páry, které si musejí oběhat všechny úřady, pohovory, testy, návštěvy, žádosti, papírování, čekání, ti, kteří tohle všechno podstoupí, u těch je mnohem větší pravděpodobnost, že se budou k dítěti chovat hezky, protože ho opravdu chtěli!

Ano, samozřejmě, jsou případy, kdy pěstouni/adoptivní rodiče dítě týrali. Ale to není sexuální orientací. Buzny mají stejné zastoupení zlých a hodných lidí, jako heteráci, krinda pinda.

Takže bych ráda vzkázala všem, kdo mají potřebu hasit, co je nepálí, aby si nejprve dali chvilku a zamysleli se nad tím.

Publikováno: 25.10.2017
Přečteno: 491×

Narozeninová

Hrozně mě zaujal svým stylem psaní. Mladý inteligentní muž. Ještě nezkažený věkem, bez zborcených ideálů a nezapšklý.

Takové roztomilé štěňátko, milé, hodňoučké, poslušné, oddané. Jenže štěňátko s vlastním rozumem, ne jen bezduchá hračka, absolutně dokonalý chlapec na hraní.

Jak hezky poslušně klečel a nechal se krmit hroznovým vínem. Neskutečně příjemné. Krev se mi vařila. Jestli je někdo dokonalým subíčkem, pak on. Nedá se popsat slovy, jak fantasticky mi s ním bylo.

Nebyla jsem schopná dát mu to, co potřeboval a přesto to se mnou vydržel a byl ochotný stát se mi blízkou duší, přítelem.

Štěňátko, nikdy ti to neříkám, ale jsi jeden z nejcennějších lidí v mém životě. A to i přes to, že nejsem schopná udržet v paměti, zda piješ kávu, či ne.

Zůstaň, prosím, tak úžasný, jako jsi.

Všechno nejlepší k narozeninám, už jsi velké štěně.

Publikováno: 12.04.2017
Přečteno: 517×

Archív

201920172016201520142013

O mně

Jsem vcelku normálně nenormální osoba.
Z části technička, z části umělkyně (alespoň rádoby), z části úchyl s jemným jádrem křehké vanilky.
Miluju zvířata a nenávídím lidi, protože jsou zvířata. Ne, kecám, mám ráda lidi, zvlášť, když jsou zvířata.