Lék proti touzeO přátelství (citáty)Asi nemám šanciJednou Spoutej měKlíč k mému srdciCitáty o lásce... je jako vzácný květpřilétl ke mně motýlcitáty a jinéo vztazích a lidechPane ..Děkujichanson de cygneMůj PánPříteli ...Blízké Doteky Submisivní Mysli

mezi nebem a zemí

se příběhy odehrávají
Kdo koho si vybírá? Muž ženu nebo žena muže?
Je jen málo snazších odpovědí.

Zapálil si retko, usadil se pohodlně do křesla a rozsvítil obrazovku před sebou. Otevřel své oblíbené stránky a začetl do slov, která ho náhle zaujala.
Následující večer svůj malý rituál zopakoval. Ne snad, že by sem chodil každý večer. Jen když měl náladu.  Podivil se však, když našel slova nová.
Kdo je to? Pomyslel si. Kdo tak zajímavě píše?
Skoro každý večer nacházel nové psaní.
Přidal krátký komentář.
Objevila se odpověď - ještě kratší.
Je poněkud strohá, pomyslel si. Ale nořil se stále víc do jejích slov a jejích myšlenek.

Usmívala se, kdy viděla jeho komentáře. Věděla, že sama je příliš stručná a že by ho tím mohla odradit. Ale i do těch pouhých několika málo slov vložila vlídnost a upřímnost. Uvidí ji?
To záleží na něm.

Po nějaké době jí napsal zprávu.
Překvapila ji. Mile ji překvapila, přesto stále vítězila věcnost, i když s milou a upřímnou tváří.

Cítil z ní plachost.
Jak plachá divoká šelmička. Přibližovala se a vzdalovala. Chtěl by k ní natáhnout rozevřenou dlaň, ale ... co když uteče?

Slov v dopisech přibývalo.
A stejně tak se otevíralo okno do jejího nitra, do její duše.
Měl v sobě své přání, ale mlčel o něm.
Měla v sobě své přání, ale nepřipustila si je.
Své některé sny zatahovala oponou skutečností.

Psali si rok, možná víc a pak přišel den, kdy se setkali.
Přestože v prvním okamžiku chtěla utéct, intuice ji zadržela.
Neviděl v ní plachou šelmičku, ale silnou a sebevědomou ženu.
Její náhodné doteky nebyly úplně náhodnými.

Než se rozešli, osmělil se.
Postavil se proti ní, vzal tváře do svých dlaní a krátce ji políbil.
Snad se v ní znovu ozvala plachost malé šelmičky.
Políbil ji podruhé. Mocně si vzal její rty i její ústa.
Tak mocně, jakoby si ji vzal celou.
Ucítil explozi.
Explozi uvnitř ní, které v tu chvíli podlehla.

Netušil, zda se ještě uvidí.
Nevěděl, zda zvítězil, nebo prohrál.
Měl v sobě jen to jedno přání.

Čas běžel jako voda v potůčku.
Čas plynul až do bodu přítomnosti.
Vlnky rybníka honil vítr a slunce jim dávalo honosný třpyt pro jeden vzácný okamžik.
Vesmír je spojil.
Cítila jeho prsty, jak projíždí vlasy a pevně je svírají.
Uslyšela jednoduchou otázku a ani na vteřinu nezaváhala s odpovědí Ano.
Vždyť právě tohle bylo její přání.
Minulost i budoucnost se ztratily ve vlnách času a bylo tu jen teď.
Vždyť žít se může jenom teď.

Až po dalším roce jí přiznal: Už od počátku jsem si přál, abys byla moje ...
Usmála se. Potěšena i překvapena.
Už od počátku si přála, aby byla jeho ...
Vybral si on ji nebo ona jeho?

Druhý nemůže dostat, když nemůže nabídnout.

Jsou příběhy mezi nebem a zemí.
Kde však mají svůj počátek?
Možná jen vesmír to ví.
Publikováno: 14.12.2019
Přečteno: 511×

Archív

12/1905/1712/1611/1612/1510/1508/1507/1506/1505/1504/1503/1502/1501/1511/1410/1409/1408/1407/1406/1405/1404/1403/1402/1401/1412/1311/1310/1309/1308/1307/1306/1305/1304/1303/1302/1301/1312/1211/1210/1209/12