a zazvonil zvonec ...

Najednou jsem se cítila jako v Babylonské věži. 
Hýbal rty, vydával zvuk, jeho hlas byl stále stejný a já nerozuměla jedinému slovu. Potrestaná stejně, jako to bylo zamýšleno, nepochopením, zmatkem, beznadějí. 

„Myslíš, že budeš někdy schopná dělat, co se ti řekne?“  Byl rozzlobený, už zase.
Stojím k němu otočená zády, rukama si objímám tělo, je mi najednou taková zima. Když  má špatnou náladu klesne teplota v místnosti o několik stupňů. V očích mně štípou slzy a to mně popouzí ještě víc. Nebudu kvůli tobě brečet, nikdy nebrečím! Zhluboka se nadechnu, narovnám, párkrát zamrkám, abych zatlačila slzy zpátky do slzných kanálků, pomalu vydechnu. Obrátím se k němu. „ Bude tě těšit, že dělám něco, co tak necítím, jen proto, že jsi se rozhodl, že bych měla?!“ Odpovím tiše a odcházím z místnosti. Provází mě dunivý zvuk. Praštil do zdi.



--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

„ Mluv se mnou, moc tě prosím…“ nepoznávám vlastní hlas. Nevím, jestli se cítím víc zničeně, zklamaně nebo bezradně. Je tak studený, studený a cizí. Nerozumím proč. „ Mluvím s tebou!“ odsekne jako už po tolikáté. Každý náš rozhovor končí hádkou, odchodem nebo tichem. Rozprostírá se mezi námi propast a každým dalším dnem je větší a větší. Všechny moje snahy o přiblížení se k němu, končí stejně. Pocitem, že jsem si sáhla na kaktus. A zjišťováním, že jemu je to jedno.
Už si ani nevzpomínám, kdy jsem si při našem rozhovoru nepřipadala, jako před tribunálem. Neptá se, aby znal odpověď. Ptá se, aby mohl soudit. Hodnotit, jestli odpovídám dobře nebo špatně. A já si pokaždé znovu a znovu připadám, jako u zkoušky. Dostala jsem otázku a myslím, si, že znám správnou odpověď. Vyučující je, ale jiného názoru. Je jedno, co říkám. Podle něj je to vždy špatně. 

„Takhle už to bude pořád?“ Sedím na zemi, opřená o zeď. Zvednu k němu oči a cítím se, jako by mi někdo umřel. Někdo, koho jsem velmi milovala. 
„ Jak takhle?“ štěkně směrem ke mně. 
Ani se na mě nepodíval.
„ Jako ve válečné zóně, kde se pořád musím bránit slovním útokům, pokud mám jiný názor než ty? Nebo několikadenní ticho, abys mě potrestal za to samé. “ Odpověděla jsem opatrně.
Zvuk tříštějícího se skla. Kolikrát jsem ho prosila, ať těmi dveřmi tak strašně nepráská…

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nejsi tak submisivní, jak o sobě tvrdíš. Smála jsme se a s pobaveným výrazem se ptala, kdy jsem o sobě něco takového řekla. Jsem submisivní? 
Co znamená submisivní?  

Připravený k podrobení, neschopný odolat poslušnosti.  Ochotný, poddajný, ovladatelný. Tolik pan google. Sedím nad těmi slovy a přemítám, jaká tedy jsem. 

„ Nikdy nebudu schopná vést 24/7 a doma toužím po klidu a ne válce, kdo má větší koule. Nejsem submisivní v běžném životě. Ochotná dělat kompromisy a toužící po klasickém modelu rodiny, to ano. Ale na věci mám svůj názor, a respektuju právo, na názor kohokoli jiného. Nikoli nutnost s ním bezpodmínečně souhlasit. Nemám ráda konflikty, ale pokud mám pocit, že se musím bránit, nedělá mi až takový problém se vyhranit, jak by sis nejspíš přál, aby mi dělalo.“ 
Chtěla jsem mu to říct, potřebovala jsem, aby to věděl. Potřebovala jsem jistotu, že mě nebude za čas nenávidět, protože nejsem nemyslící bytost, neschopná vlastního rozhodování. Umím si vybrat lodičky, stejně jako auto. Umím vyměnit žárovku a přitlouct hřebík. A když na to přijde, najmout si někoho, kdo udělá zbytek věcí, které neumím. To ale neznamená, že to dělám ráda. To neznamená, že bych nebyla vděčná, kdyby na prohlídku s autem jel někdo místo mě. Jsem ráda ženská. A radši se obleču do pouzdrových šatů než do monterek.

Políbil mě. „ Nikdy nebudu mít potřebu tě měnit. Mám rád ženy s názorem.“

Stáli jsme uprostřed koupelny a on mi začal vyhrnovat rolák, aby ho ze mě sundal. Nebránila jsme se, zvedla jsem ruce dřív, než mně k tomu vyzval. Posunoval triko výš, už jsem ho měla celé přes hlavu, stačilo přetáhnout a sundat mi jej z paží. Když v tom jsem ucítila tlak a donutil mě, abych se v loktech pokrčila. Byla jsem uvězněná ve vlastním roláku. Látku přes obličej, ruce vzpřímené, zamotané v dlouhých rukávech, ohnuté v loktech, dlaně opřené o lopatky. Přes látku vyhledal moje rty a foukl na mě horký vzduch. Políbil mě a já se mu polibek snažila omámeně vracet, jak to jen přes zábranu bylo možné. Posunul rolák o kousek výš a vysvobodil moje rty.  Hladově mě líbal, jazykem si mě podroboval, okrádal mě o dech. Líbila se mi rafinovanost, jakou si se mnou hrál. 
„Věříš mi?“
Kývla jsem na souhlas, nebylo potřeba slov. Omámená tou ztrátou smyslů, pobavená vězením, ve kterém jsem se ocitla. Vzal mně do náruče a odnášel pryč. 


------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

„ Láska od pasu dolů, není láska. Jsem hravá, nikoli na hraní! Ten rozdíl je dost zásadní miláčku, to už bys ve svém věku mohl vědět.“ neudržela jsem se a zakřičela na něj. Poprvé. Věděla jsem, že ho rozčílím, věděla, že ho naštve už jen tón, jakým s ním mluvím a bylo mi to fuk.  Já si přece nesmím dovolit mluvit s ním takhle, tedy, alespoň podle něj. Zuřila jsem, máme 21. století a nevolnictví už vyšlo z módy. „ Mělo by nám být dobře, i když vylezeme z ložnice. A mně už to prostě nestačí.“

Kdyby pohled mohl zabíjet, byla bych přišpendlená na druhé straně místnosti. Stál proti mně a vypadal jako bůh pomsty. Propaloval se do mě pohledem, a jestli čekal, že sklopím zrak, opravdu o mně neví vůbec nic. Ustupuji dlouho, dokud mám kam.  Ale pokud mě dotlačí až ke zdi, jediná další možná cesta je jen směrem dopředu. Tolik k mojí submisivitě v reálném světě. Tolik k jeho snaze mě neměnit. Tolik k mé touze po dominantním partnerovi. Tolik k naší zkoušce, jak mít D/s vztah jen v ložnici…

Tak, co je tedy submisivita. Touha mít někoho, kdo vlastní a ještě větší touha patřit? Toužit tělem a patřit duší? Touha dát tělo a vzít si na oplátku taky duši toho druhého? Touha moct zavřít oči a padat dozadu s jistotou, že tě někdo chytí? Touha k někomu vzhlížet, ale moci si ho vážit? Oddanost, úcta, láska, být oporou, na obě strany? Povinnost poslouchat? Jak vypadá správná a špatná subinka? Záleží mi na tom vůbec?

Vlastně ne. Záleží mi na tom, být pro někoho celý svět, stejně jako bude celý svět on pro mě. Dělat to, co nám dělá radost, poslouchat a být neposlušná. Dělat to, co cítíme, nikoli přemýšlet nad tím, co je dobře nebo špatně. Respektovat a být respektovaná. Milovat a být milovaná. Přijímat a dostávat stejně jako dávat a brát. A čas od času prostě jen pro radost dostat na zadek. Jsem submisivní? Nejspíš ano.  Protože muž silnější než jsem sama ve mně vzbuzuje pocit, že chci být slabá ... alespoň na okamih...Oddaná a milující, pouze však do chvíle, dokud je tu někdo, kdo stojí za to být milován…

Publikováno: 25.03.2019 21:09
Přečteno: 81×

řekni mi pravdu ... no tak mluv!

Milovala jsi mě vůbec?
Chtěla jsem ...

Jenže se těžko miluje celým srdcem, když ho člověk má jen půl ... Milovala jsem. JEHO. Přelilo se to přese mě, jako stoletá voda. A nebylo ani napravo, ani nalevo. Neexistovalo nahoře, nebylo dole. Nebe splývalo s vodu, země se propadala do pekla. Pohltil mě, pokořil, přemohl ... a opustil.
Takhle může člověk milovat jen jednou. Spalující vášeň, láska, která nezná hranic, nevnímá, neslyší, ani nevidí... láska, která všechno sežehne, včetně sama sebe.
Víckrát si takhle neublížíš.
Takhle si člověk dovolí milovat jen jednou v životě... A bude to poprvé a naposledy.
Láska, která ti dala všechno, na chvíli, na moment ... s pocitem, že tohle je navždy. Že to je to, co jsi celý život hledala ... A pak toho dvakrát tolik vzala s sebou... jako stoletá voda, kterou nezastaví nic a nikdo.
Ani prosby, ani dětský pláč kdesi za oponou ...

Nothing ...
Publikováno: 25.03.2019 20:32
Přečteno: 70×

Bouřka - 1.část

Bouřka nás zastihla nepřipravené, z ničeho nic zčernala obloha a začalo strašně pršet. Už půl dne jsme se procházeli po lese, smáli se, dělali hlouposti, jako malé děti, kterým se ztratili rodiče z dohledu a oni si konečně mohli hrát. Daleko od lidí, daleko od zvědavých pohledů, daleko od sebe… celý den se tak úzkostlivě snažíme držet se od sebe dál, dáváme si tolik záležet, abychom se ani letmo nedotkli, nepřekročili tu nepsanou vzdálenost, kterou by mezi sebou měli dva lidé, kteří k sobě nepatří, mít. A teď tu stojíme pod stejným stromem, pár centimetrů od sebe a musíme počkat, než se to přežene. Hlavou se mi honilo, že když trochu pootočím hlavou, bude mi ležet na jeho rameni… Jak by to bylo snadné se o něj opřít, nenápadně vdechovat jeho vůni, pozorovat tep na jeho krku, prstem se dotknout té pulzující kůže. Muselo na mě být vidět, jak nepřítomný pohled najednou mám, protože se na mě otočil, dotkl se mé tváře, čímž mě zase vrátil zpátky pod ten strom a k vůni letního deště. Usmál se a řekl : „ne, že by to nebylo příjemné,ale budeme muset jít, prší čím dál víc“. 

Měl pravdu, vzduch se ochladil, zvedal se vítr a déšť neustával. A my stáli uprostřed lesa, daleko od všeho. Zpátky k autu jsme to vzít nemohli, tak jsme se vydali na druhou stranu. Když jsme se tu procházeli v dálce jsme zahlédli chatku, třeba tam někdo bude. Doběhli jsme k ní celí promáčení, byla tam tma, vzali jsme za kliku a dveře se otevřely. Díky bohu, napadlo mě. Vešli jsme dovnitř a volali, nikdo se neozval. Nikdo tu nebyl. Vlastně jsem ani nebyla překvapená, dneska spousta majitelů nechává chatičky otevřené, zamezí tím zničeným dveřím, protože když se do ní někdo dostat chce, stejně to udělá.

 Byla to maličká místnost, na protější stěně byl přistavěný krb, vedle něj se choulila kupička dřeva, sedačka, skříň, postel, stará plotna, nic víc tu nebylo. Zkoumala jsem pohledem naše malé útočiště a klepala se zimou, když se za mnou ozvalo : „ Musíme z těch mokrých věcí. Rozdělám oheň, podívej se, jestli tu nebude něco na převlečení.“ Došla jsem ke staré almaře, otevřela dveře a byla téměř prázdná, jedny kalhoty, kostkovaná pánská košile, ale lepší než nic. Podala jsem mu kalhoty a sama si nechala košili. Začala jsem se soukat z mokrých věcí, když jsem na sobě ucítila pohled. Stál uprostřed místnosti, tvář mu ozařovalo světlo, které vyházelo z krbu a díval se na mě. Začala jsem se smát, „ vím, že máme hezký vztah, ale tak daleko ještě nejsme, otočit!“ Neprotestoval, ale ještě než mi ukázal záda, zahlédla jsem jeho pobavený výraz ve tváři. Ty mizero, pomyslela jsem si, jsem moc ráda, že se tak dobře bavíš. Oblékla jsme si suchou košili a měla ji až do půli stehen. Vykasala jsem si rukávy a byla vděčná, že mám na sobě něco, co nestudí. On se mezitím oblékl do kalhot a sedly mu, jak kdyby je tady měl připravené jen pro sebe.

 Rozvěsili jsme naše mokré oblečení po místnosti, co nejblíž ohni, takže to teď vypadalo jak po velkém prádle. Vzala jsem z postele deku a posadila jsem se ke krbu. Oheň příjemně hřál, ale už jsem byla tak promrzlá, že to stejně nestačilo a já se celá klepala. Objala jsem si kolena, kdyby to šlo, schovala bych se sama do sebe. Opřela jsem si o ně hlavu, zavřela jsem oči a cítila, jak na mně jde únava. Uslyšela jsem kroky, klekl si kousek ode mě a sundal mi z obličeje mokrý pramen vlasů. Podívala jsem se na něj a skoro zapomněla dýchat. Ocitnout se jen pár centimetrů od něj bylo na mě už dnes moc, tolik se snažím být rozumná, musím se vzpamatovat. Podíval se na mě pohledem, který jsme u něj ještě neviděla nebo jsem se možná snažila nevidět a začal ke mně natahovat ruku. Zírala jsem na ni několik tepů srdce, pak se jí chytila a on si mě přitáhl blíž k sobě, takže jsme teď klečeli naproti sobě. Nechal mezi námi mezeru na šíři dlaně. Tázavě jsem se na něho podívala a on se dotkl mojí tváře, něžně, zkusmo. Prsty se nad ní vznášely jako váhající motýlci, jako by se mne bál dotknout. Sklonil obličej k mému, vzal do dlaní mou tvář, tak něžně, lehce, jako něco křehkého, co se může snadno rozbít a propalovat se mi pohledem doprostřed duše. Skoro jsem tápala po vzduchu, srdce mi bušilo jako splašené, byla jsem přesvědčená, že ho musí slyšet. Hlavou mi běželo jen, že se musím dostat z toho pohledu pryč, protože mám pocit že si ve mně listuje jako v knížce a já nebyla ve stavu, kdy jsem mohla předstírat, že cítím něco jiného, než co se mi odráželo ve tváři. Uvolnil jednu ruku a položil ji na můj pas. Cítila jsem se vzdálená, plovoucí, tělo příliš těžké, aby se pohnulo. Nebo možná byla má mysl příliš poblouzněná, než aby mě přinutila k pohybu, příliš unavená z přesvědčování sebe sama, že je čas přestat s popíráním toho, co je tady téměř hmatatelné. Taková se neznám, vždycky mám všechno pod kontrolou, vždycky jsem pánem situace. Já jsem ta, co uhýbá těsně přes tím, než se stane něco, z čeho už není cesty zpátky, ta rozumná, ta zodpovědná. Tak proč tu teď klečím skoro nahá a zírám na ty jeho nádherné rty, jako na vodu uprostřed pouště. Tohle byla moje poslední myšlenka těsně přes tím, než si vyhodnotil, že dnes mu nikam neuteču. Těsně před tím, než mu bylo v očích vidět, že ví, že jsem tu bitvu s vlastní hlavou prohrála na celé čáře. Těsně před tím, než se rozhodl pustit tu hráz pocitů, přesvědčování, výmluv a potlačované touhy ze stavidel. 

 Byl tak nejistý, jeho rty se vznášely nad mými jako nevyřčená otázka a myslím, že bych ještě dokázala říct ne, nebo se vymanila, ale dvě věci se staly současně. Zesílil stisk jedné paže kolem mého pasu a postavil nás na nohy. Volnou rukou mne chytil za bradu a přidržel si můj obličej. Pak se jeho rty dotkly mých a já přestala přemýšlet. Jeho ústa stěží přejela přes má. Pak mne měkce políbil. Políbila jsem ho na oplátku, a byla při tom stejně váhavá, jako on. Přejela jsem mu rukou po čelisti, obmalovávala tvar jeho tváře, lícních kostí, rtů, prsty putovala po jeho obličeji, jako bych si chtěla zarýt do paměti každý záhyb. Zachvěl se pod mým dotekem, a znovu zesílil stisk ruky, která se mi usídlila v pase. Vyloudil z hloubi mého hrdla tiché zasténání. Výraz jeho tváře se během vteřiny proměnil – přejelo přes ni tolik pocitů, zmizela nejistota, zmizely ty otazníky, které jsem viděla v jeho očích, viděla jsem překvapení, možná úlek z vlastní reakce, které se proměnilo v touhu, neskrývanou, divokou, nezastavitelnou… 

Jeho ruce se najednou ocitly na mých zádech, mačkaly mne na jeho tělo. Začal mne znovu něžně líbat, ale naléhavost toho polibku narůstala. Nakonec jako by se z mých úst krmil, snažil se mne vypít až do dna. Možná jsem se měla odtáhnout, možná neměla, ale ve chvíli, kdy se naše těla dotkla, bylo příliš pozdě. Nebylo cesty zpět, nebyla žádná ne, žádné myšlenky, které nás mohly zachránit, nezbylo nic, jen pocity, energie, která se přes nás přelévala jako příliv, jeho horko, když se na mě tiskl obnaženou hrudí, hebkost jeho rukou, když mi vklouzl pod košili a hladil mě po holé kůži, jeho prsty, když mi obratně rozepínal knoflíky u košile, kterou rychle sundal… 

 Ztuhla jsem, pár vteřin jsem zaváhala než jsem se odtáhla od jeho rtů, abych se podívala na tu ledovou věc, která mi najednou objímala zápěstí. Zacukala jsem rukou, ne ve snaze se vymanit, spíš jsem se sama sebe snažila přesvědčit, že se mi jen něco zdálo. Pustil mě a udělal dva kroky směrem vzad. Stála jsem připoutaná u dřevěného sloupu uprostřed místnosti a nevěřícně na něj zírala. Ten nesmělý kluk, kterého znám, stál proti mě, v očích výraz, který mě mrazil až na zátylku a prohlížel si mě od shora dolů. Pohled predátora, který konečně dostal svoji oběť tam, kam chtěl. Pohled, který mě nenechal na pochybách, že tohle nebyla shoda náhod. Srdce jsem cítila až v krku, v tom šíleném tichu jsem slyšela, jak mi krev hučí v hlavě a začala jsem propadat panice. Cítila jsem se jako jehně na porážce a nedokázala pochopit, co se děje. Dívala jsem se na něj s vyděšeným výrazem a analyzovala situaci. On stál metr ode mě a měl tak tvrdý výraz, že jsem nedokázala vyčíst jedinou myšlenku. Prohlížel si mě, připoutanou, nahou, zranitelnou, vyděšenou, bezbrannou, v místnosti, kde jsem nikdy neměla být. Snažila jsem se najít slova, ale hlas mě neposlouchal. 

Začal se usmívat. Byla jsem strachy bez sebe a on se usmíval. Rozčílilo mě to, konečně ... "Co to k čertu děláš?!", zaječela jsem. " Dívám se", zněla odpověď. V očích se mu blýskalo pobavení, když odpovídal. "To vidím! Na to se neptám! Co to k čertu děláš s tímhle?", nadzvedla jsem ruku a ukázala na kovový kroužek, který mi mačkal zápěstí. Místo odpovědi přistoupil ke mě a stiskl mi krk, prst po prstu pomalu vkládal na moji kůži, přitlačil a na chvíli mi zamezil dýchat. V tom stejném okamžiku zatlačil a donutil mě, abych se zády opřela o trám, který mě věznil. Povolil stisk, ale ruku nechal na stejném místě. Bolestně jsem vnímala pevnou ruku na svém krku, jeho sílu, kterou mi na vteřinu ukázal, horkost, která sálala z jeho těla, jeho vůni... Stála jsem tam omámená tou chvílí, podlomila se mi kolena a on mě stále držel. Přiblížil ústa k mému uchu tak blízko, že jeho dech mě šimral na chloupcích a zašeptal : " takhle se mi líbíš, tichá." 

 " Teď si budeme hrát, když budu spokojený, pustím tě, rozumíš mi? " Řekl to tak tiše, hrozivě, že jsem neměla odvahu cokoli namítat. Jen jsem přikývla. " Hodná holčička." 

 Zavřela jsem oči, chtěla jsem se nadechnout, uklidnit sama sebe. Nedal mi šanci. Prudce mě otočil, dřevo mě studilo na nahých ňadrech, vzal mi volnou ruku a připoutal ji k té druhé. Objímala jsem sloup a bála se, jako nikdy v životě a někde vzadu v hlavě jsem si musela přiznat, že mě to vzrušilo. Za sebou jsem uslyšela švihnutí, které prořízlo vzduch. 

 Ztuhla jsem a čekala ...
Publikováno: 24.03.2019 23:34
Přečteno: 70×

Archív

03/19