a zazvonil zvonec ...

Najednou jsem se cítila jako v Babylonské věži. 
Hýbal rty, vydával zvuk, jeho hlas byl stále stejný a já nerozuměla jedinému slovu. Potrestaná stejně, jako to bylo zamýšleno, nepochopením, zmatkem, beznadějí. 

„Myslíš, že budeš někdy schopná dělat, co se ti řekne?“  Byl rozzlobený, už zase.
Stojím k němu otočená zády, rukama si objímám tělo, je mi najednou taková zima. Když  má špatnou náladu klesne teplota v místnosti o několik stupňů. V očích mně štípou slzy a to mně popouzí ještě víc. Nebudu kvůli tobě brečet, nikdy nebrečím! Zhluboka se nadechnu, narovnám, párkrát zamrkám, abych zatlačila slzy zpátky do slzných kanálků, pomalu vydechnu. Obrátím se k němu. „ Bude tě těšit, že dělám něco, co tak necítím, jen proto, že jsi se rozhodl, že bych měla?!“ Odpovím tiše a odcházím z místnosti. Provází mě dunivý zvuk. Praštil do zdi.



--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

„ Mluv se mnou, moc tě prosím…“ nepoznávám vlastní hlas. Nevím, jestli se cítím víc zničeně, zklamaně nebo bezradně. Je tak studený, studený a cizí. Nerozumím proč. „ Mluvím s tebou!“ odsekne jako už po tolikáté. Každý náš rozhovor končí hádkou, odchodem nebo tichem. Rozprostírá se mezi námi propast a každým dalším dnem je větší a větší. Všechny moje snahy o přiblížení se k němu, končí stejně. Pocitem, že jsem si sáhla na kaktus. A zjišťováním, že jemu je to jedno.
Už si ani nevzpomínám, kdy jsem si při našem rozhovoru nepřipadala, jako před tribunálem. Neptá se, aby znal odpověď. Ptá se, aby mohl soudit. Hodnotit, jestli odpovídám dobře nebo špatně. A já si pokaždé znovu a znovu připadám, jako u zkoušky. Dostala jsem otázku a myslím, si, že znám správnou odpověď. Vyučující je, ale jiného názoru. Je jedno, co říkám. Podle něj je to vždy špatně. 

„Takhle už to bude pořád?“ Sedím na zemi, opřená o zeď. Zvednu k němu oči a cítím se, jako by mi někdo umřel. Někdo, koho jsem velmi milovala. 
„ Jak takhle?“ štěkně směrem ke mně. 
Ani se na mě nepodíval.
„ Jako ve válečné zóně, kde se pořád musím bránit slovním útokům, pokud mám jiný názor než ty? Nebo několikadenní ticho, abys mě potrestal za to samé. “ Odpověděla jsem opatrně.
Zvuk tříštějícího se skla. Kolikrát jsem ho prosila, ať těmi dveřmi tak strašně nepráská…

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nejsi tak submisivní, jak o sobě tvrdíš. Smála jsme se a s pobaveným výrazem se ptala, kdy jsem o sobě něco takového řekla. Jsem submisivní? 
Co znamená submisivní?  

Připravený k podrobení, neschopný odolat poslušnosti.  Ochotný, poddajný, ovladatelný. Tolik pan google. Sedím nad těmi slovy a přemítám, jaká tedy jsem. 

„ Nikdy nebudu schopná vést 24/7 a doma toužím po klidu a ne válce, kdo má větší koule. Nejsem submisivní v běžném životě. Ochotná dělat kompromisy a toužící po klasickém modelu rodiny, to ano. Ale na věci mám svůj názor, a respektuju právo, na názor kohokoli jiného. Nikoli nutnost s ním bezpodmínečně souhlasit. Nemám ráda konflikty, ale pokud mám pocit, že se musím bránit, nedělá mi až takový problém se vyhranit, jak by sis nejspíš přál, aby mi dělalo.“ 
Chtěla jsem mu to říct, potřebovala jsem, aby to věděl. Potřebovala jsem jistotu, že mě nebude za čas nenávidět, protože nejsem nemyslící bytost, neschopná vlastního rozhodování. Umím si vybrat lodičky, stejně jako auto. Umím vyměnit žárovku a přitlouct hřebík. A když na to přijde, najmout si někoho, kdo udělá zbytek věcí, které neumím. To ale neznamená, že to dělám ráda. To neznamená, že bych nebyla vděčná, kdyby na prohlídku s autem jel někdo místo mě. Jsem ráda ženská. A radši se obleču do pouzdrových šatů než do monterek.

Políbil mě. „ Nikdy nebudu mít potřebu tě měnit. Mám rád ženy s názorem.“

Stáli jsme uprostřed koupelny a on mi začal vyhrnovat rolák, aby ho ze mě sundal. Nebránila jsme se, zvedla jsem ruce dřív, než mně k tomu vyzval. Posunoval triko výš, už jsem ho měla celé přes hlavu, stačilo přetáhnout a sundat mi jej z paží. Když v tom jsem ucítila tlak a donutil mě, abych se v loktech pokrčila. Byla jsem uvězněná ve vlastním roláku. Látku přes obličej, ruce vzpřímené, zamotané v dlouhých rukávech, ohnuté v loktech, dlaně opřené o lopatky. Přes látku vyhledal moje rty a foukl na mě horký vzduch. Políbil mě a já se mu polibek snažila omámeně vracet, jak to jen přes zábranu bylo možné. Posunul rolák o kousek výš a vysvobodil moje rty.  Hladově mě líbal, jazykem si mě podroboval, okrádal mě o dech. Líbila se mi rafinovanost, jakou si se mnou hrál. 
„Věříš mi?“
Kývla jsem na souhlas, nebylo potřeba slov. Omámená tou ztrátou smyslů, pobavená vězením, ve kterém jsem se ocitla. Vzal mně do náruče a odnášel pryč. 


------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

„ Láska od pasu dolů, není láska. Jsem hravá, nikoli na hraní! Ten rozdíl je dost zásadní miláčku, to už bys ve svém věku mohl vědět.“ neudržela jsem se a zakřičela na něj. Poprvé. Věděla jsem, že ho rozčílím, věděla, že ho naštve už jen tón, jakým s ním mluvím a bylo mi to fuk.  Já si přece nesmím dovolit mluvit s ním takhle, tedy, alespoň podle něj. Zuřila jsem, máme 21. století a nevolnictví už vyšlo z módy. „ Mělo by nám být dobře, i když vylezeme z ložnice. A mně už to prostě nestačí.“

Kdyby pohled mohl zabíjet, byla bych přišpendlená na druhé straně místnosti. Stál proti mně a vypadal jako bůh pomsty. Propaloval se do mě pohledem, a jestli čekal, že sklopím zrak, opravdu o mně neví vůbec nic. Ustupuji dlouho, dokud mám kam.  Ale pokud mě dotlačí až ke zdi, jediná další možná cesta je jen směrem dopředu. Tolik k mojí submisivitě v reálném světě. Tolik k jeho snaze mě neměnit. Tolik k mé touze po dominantním partnerovi. Tolik k naší zkoušce, jak mít D/s vztah jen v ložnici…

Tak, co je tedy submisivita. Touha mít někoho, kdo vlastní a ještě větší touha patřit? Toužit tělem a patřit duší? Touha dát tělo a vzít si na oplátku taky duši toho druhého? Touha moct zavřít oči a padat dozadu s jistotou, že tě někdo chytí? Touha k někomu vzhlížet, ale moci si ho vážit? Oddanost, úcta, láska, být oporou, na obě strany? Povinnost poslouchat? Jak vypadá správná a špatná subinka? Záleží mi na tom vůbec?

Vlastně ne. Záleží mi na tom, být pro někoho celý svět, stejně jako bude celý svět on pro mě. Dělat to, co nám dělá radost, poslouchat a být neposlušná. Dělat to, co cítíme, nikoli přemýšlet nad tím, co je dobře nebo špatně. Respektovat a být respektovaná. Milovat a být milovaná. Přijímat a dostávat stejně jako dávat a brát. A čas od času prostě jen pro radost dostat na zadek. Jsem submisivní? Nejspíš ano.  Protože muž silnější než jsem sama ve mně vzbuzuje pocit, že chci být slabá ... alespoň na okamih...Oddaná a milující, pouze však do chvíle, dokud je tu někdo, kdo stojí za to být milován…

Publikováno: 25.03.2019 21:09
Přečteno: 81×
Bez komentářů

Přidat komentář

Pro odeslání komentáře se přihlaš na BDSMLife.cz

Archív

03/19